Poznámka: naši figuranti byli tak ochotní, že se vám pokusili na našich ilustračních fotografiích ztvárnit pozice, které je možno v Muzeu “zříti” a přiblížit vám takto celkový “umělecký dojem”…
V červnu 2006 bylo slavnostně otevřeno Arcidiecézní muzeum v Olomouci. Jedná se o stálou expozici "uměleckých skvostů" dokumentujících tisíc let "duchovní kultury" na Moravě. Muzeum bylo založeno roku 1998 jako společný projekt římskokatolické církve a českého státu - jeho vznik významně souvisí s historickou návštěvou papeže Jana Pavla II v Olomouci v roce 1995, kdy papež opakovaně vyzýval k jeho založení. Olomouc byla vybudovaná jako pevnostní město - tvrz náboženství a filosofie, pod autoritou katolicismu.
Protože se ve shromáždění modlíme za vylití světícího spiritu, za záchranu lidí ve městě Olomouci, vydali jsme se společně jedno nedělní odpoledne (11.6.2006) na výstavu. Bylo to po modlitbách a troubení na šofary ve jménu panujícího Ježíše u modelu města. Důvodem toho nebylo jenom shlédnout to, co se v českém národě považuje za krásné a kulturní, ale také toto území spirituálně zabrat světícími chodidly pro boží království ve jménu Ježíš (podle biblického příkazu - Jošua 1:3+6 - Každé místo, které dlaň tvého chodidla pošlape, jsem vám dal, jak jsem vyložil Mojžíšovi ... Upevni se a buď bdělý, protože tomuto lidu dáš zdědit zemi, kterou jsem přísahal jejich otcům, že jim dám).
Prohlídka muzea: V šestnácti výstavních sálcích jsme mohli vidět sbírku obrazů, soch a různých předmětů - jako poháry, monstrance, ornáty a jiné liturgické předměty. Jako první jsme viděli sochu - mužskou postavu bez rukou (že by "Bezruč"?). Vešli jsme do menšího sálku, v jehož středu stál veliký kočár (s démonickou hlavou v průčelí), který kdysi patřil místnímu biskupovi. Odtud vedl vstup do "temné komory",
kam úzkostlivě hlídala počet vcházejících nevrlá paní "hlídačka". Temná komora ("klenotnice") byla velká asi 3x3 metry, těžko se tam dýchalo a ke shlédnutí byly monstrance a poháry (bohatě třpytivě zdobené, zlaté atp.). Chudáci katolíci ... Asi proto museli vybírat dřív odpustky a zakládat žebravé řády (foto 1).
Následovala hlavní prohlídka v suterénu budovy. V chodbách připomínajících katakomby byly rozmístěny expozice.
Oddělení gotiky s madonami bylo k pláči, místy k smíchu. Většinou se autor do svého díla nějak sám promítne, a to je v případě opačného pohlaví, ba i dítěte, hrůza. Sošky dětí, které "madony" třímaly v rukou se podobaly skřetům či starcům, no nepěkná věc. Madony samy byly dost nevyvedené, většinou zaujímaly nepřirozenou pozici a svými výrazy sdělovaly nesdělitelné - byly to škleby. Jedna taková měla omotaného hada okolo chodidla. Jako písmo mluví o tom, že stvoření září stvořitele, odráží jeho krásu a tvořivost, v tomto opačném případě je vidět, že tyto sochy vyrobily náboženskými démony posedlé osoby. Zde se nejedná o nešikovné řezbáře nebo z 12. století ještě nevyvinuté umění. Tento styl soch byl takto dělaný přesně tak cíleně, protože tak přesně odpovídal tehdejší náboženské představě o tom, jak by to mělo vypadat.
A lidi, to je zrůdnost. Výsměch Bohu! Například Stařechovická Madona, Madona kanovníka Křiváka, panna Maria Sedmibolestná či Samatřetí a svatá Kunhúta (byla řádně uhnutá).
Tyto odporné sochy nemají s Biblí nic společného. Jsou to ideje převzaté z egyptské mytologie. Bohyně Isis s malým Horusem byli natolik populární, že i přes oficielní zákaz císařem Konstantinem roku 313 n.l. se přejali pod označením "panna Marie s Ježíšem" do katolického náboženství, kde takto sídlí dodnes (foto 3).
Přesunuli jsme se do obrazárny. Velké a honosné místnosti byly plné olejomaleb, přičemž co chvíli se z vedlejší místnosti ozval zpěv papouška. Až později jsme zjistili, že je to poplašné zařízení reagující na překročení určité vzdálenosti od obrazu. To asi, kdyby se nadšená jeptiška neudržela, "usebrala se" a chtěla obraz odnést.
V jednom sále byla opět temná komůrka! Člověk by si už myslel, co tam nebude (ve videopůjčovnách jsou takové komůrky velmi neslušné - ale zde v muzeu bylo nahotin všude okolo habaděj zcela otevřeně!) a ejhle, v komoře: krovky! (čili ponča, tedy vlastně - "ornáty"..) a nějaké ty vyšívané katolické deky.
V obrazárně jsme potkali jeptišky, které si obrazy zblízka (pečlivě) prohlížely. Našimi reakcemi byly pohoršeny, ale ty akty a nestydatosti jim nevadily - naopak - to se jim líbilo. Motivy obrazů schovávající se za zástěrku vznešených náboženských představ ukazovaly prostě a jednoduše chlípnost, ohavnost, oplzlost, nemorálnost a zvrácenost. Například sochy nahatých andělů, “plačících nad trpícím Kristem”, kteří se koutkem rtů usmívali; nebo obraz Merkura a Apolla (pohanských bohů) v životní velikosti. Merkur měl dlouhé prsty na chodidle (připomínající opici). Dále obraz “Zuzana a starci”(Zuzana byla polonahá a starci se na ni vrhali). Nechyběl ani náháč "David". Na konci sálu stála socha Madony - přismahlé egypťanky s dítětem (dobrý pětačtyřicátník). Atd atd. Při pohledu na to někteří z nás smíchem plakali. To už si nás hlídačky všimly a přísnými pohledy nás "káraly", na to "kulturní dědictví" se však nedá dívat jen tak bez emocí.
Uctívání soch a obrazů je v katolicismu zcela běžné a lidé netuší, protože nečtou Bibli, že tyto věci jsou zasvěcené démonům. Proč? Protože cokoli člověk dělá v rebelii proti božímu slovu, dělá tak díky svému zkřivenému srdci pod vedením démona. Není území nikoho! Buď posloucháme Ježíše, nebo Satana. Ukazování mrtvého "Ježíšova" těla na kříži je rouhání se proti Bohu, bible to zakazuje:
...jeho mrtvola se neubytuje přes to dřevo, ale pohřbíš ho pohřbením toho dne; (protože ten pověšený je zlehčený od elohiym); aby tvá půda nebyla zapáchající… (Deut 21:22-23).
Nový kovenant to potvrzuje: Proto Judové, jelikož byl den Přichystání, aby nezůstala přes kříž ta těla v sabatu, ptali se Piláta, aby jejich nohy byly polámané a oni pozdviženi (Jan 19:31).
Ježíš vyzdvihoval zákon (učení), nikomu nepřikázal dělat jeho sochy.
...abyste se nezkazili a neudělali si vytesaný idol, formu jakékoliv podoby, strukturu (postavu) mužského nebo ženské..., abys nebyl odtlačený je uctívat (Deut 4:16,19).
Také je psáno: Nejpožehnanější jsou ti nevidící a věřící! (Jan 20:29).
Katolíci prezentují sochy mrtvého Ježíše, proto nemůžou chodit v jeho zázračné moci. Ježíš řekl: JÁ JSEM vzkříšení a život! On je živý mezi živými!
Čeho si svět váží, tím Bůh opovrhuje a opačně (I Kor 1.kap). Většina návštěvníků chodí obdivně - nafouknutí jako pávi - a dělá "moudře" hm hm, zatímco Bůh se tomu směje (Podob 1. kap.).
Lidé milující tradice - ne pravdu, dělají boží slovo nepracující v jejich životech (Matouš 15. kap!!)
Obrazy a sochy jsou předměty uctívání (lidé se jim klaní, líbají je…) - to je HŘÍCH. Pokud se od tohoto hříchu "křesťani" neobrátí, nebudou znovunarození a ponořeni do vody přes Ježíšovo jméno podle písem, nemůžou být zachránění a klamou sami sebe.
Deuteronomie 5:7-9: Neměj dalšího elohim v mé tváři. Nedělej si žádný vytesaný idol, ani žádnou formu ničeho, co je v nebesích přes, nebo co je přes zemi dole, ani co je ve vodách pod zemí, neuctívej je, ani pro ně nepracuj, protože já JHVH tvůj elohim jsem zapálený mocný, přehlížející zkřivenost otců přes syny do třetí a čtvrté generace těch nenávidějících mne.
Možná se ptáte, proč se vůbec takovými věcmi zabýváme, vždyť "Česko není tak katolické jako sousední země a národ tím nežije". Opak je pravdou! Celé spirituální podhoubí Čechů a potažmo Slovanů je prosáknuté katolickým kultem. V naší zemi je v každém městě několik kostelů, v každé vesnici podle velikosti minimálně jeden. Na vesnicích se stále udržují katolické obyčeje. Národní tradice jsou ryze katolické tradice (Vánoce, Velikonoce), dny volna jsou způlky katolické svátky: Cyril&Metoděj, Hus, Václav; slavení svátků jmen - katolická tradice; v televizi když už je něco o Bohu, tak je to vždy katolická prezentace (mše, křesťanské - katolické programy, které nikoho nezachrání). A hlavně je zde mohutný nezájem o pravdu z Bible. Řekneš-li "Ježíš", všem se naježí chlupy a se znechuceným šklebem ve tváři jdou pryč. Proč? Protože křesťanské náboženství lidi od Ježíše odpuzuje. Je to póza. Na každém rohu slyšíme jméno Ježíš promlouvané jen tak ve zbytečnosti i jako nadávku nebo satanickou katolickou verzi "ježíšmarjá". Český "ateistický" národ se sice od náboženství distancuje, ve skutečnosti je v něm však založený, v něm vyrostlý a do hloubi duše jím prorostlý. Prostě český národ má náboženství v krvi - proto nemůže mít zájem o Boha a jeho slovo. V rodinách vládnou matky, chlapi jsou většinou slaboši. Podle tohoto vzoru vyrůstají další a další generace. Jak typické pro Mariánský kult, kde je dominantou žena. Vše je zde proti božím pravidlům - proto je tento národ prokletý, navzdory tomu, že Bůh ho chce požehnat. Jenže to On může udělat jedině tehdy, když se lidé obrátí od této rebelie uctívání idolů a opovrhování Jeho slovem. Bůh sám sebe nepopře.
Celá tato výstava je ukázkou ignorantství a zvrácených hodnot českého národa. Lidé mají tyto náboženské sochy a obrazy v hluboké úctě. JAK mnoho si cení hodnot tohoto kulturního dědictví, TAK mnoho opovrhují Bohem Stvořitelem a Zachráncem, který tyto "umělecké" prezentace a jejich uctívání zakázal ve svém slovu - v Bibli. Co má člověk opravdu v ÚCTĚ, to doslova a do písmene UCTÍVÁ. Toto je tak výstižná čeština, jak to jen jde. Jenže když je člověk nepřesvědčitelný pravdou božího slova, tak přirozeně lže sám sobě - ani jinak nemůže.
Zvrácenost a drzost idejí těchto náboženských idolů, nebo-li modlářství vystihuje i pojmenování například obrázků 3 – “Šternberská Madona” a 4 - “Madona s rouškou” (viz dole). Je naprosto zřetelné, že osoba Madony je v tomto náboženství důležitější, než osoba Ježíše – tak, jak tento výsměch Bohu a jeho slovu znázornili příštipkář v čísle 3 a mazal v čísle 4. Italsky Madona znamená “Moje Paní”. Podle biblických principů je to neskrývaná osoba Jezabel, jako PANUJÍCÍ osoba, kdežto dítě znázorňující údajně malého Ježíše nestojí ani za zmínku. Toto je typické myšlení zvrácených hodnot, které buduje náboženství zlehčující Bibli, boží slovo.
Bible, boží slovo, je realita a život. Skála, na které člověk má svůj život budovat. Není čas si hrát = pokračovat v náboženství - ILUZI. Je nejvyšší čas se obrátit ke stvořitelovi a požádat ho o odpuštění za naše rebelie proti jeho světícímu slovu.
Přeji celému českému národu, aby přes něj přišel strach JHVHo a mohl se tak probudit dřív, než bude pozdě.
| Foto 1 | Foto 2 | Foto 3 | Foto 4 |
 |
 |
 |
 |
| Monstrance Zlaté slunce Moravy |
Archanděl Michael | Šternberská madona | Madona s rouškou |
Použité fotografie zde dole jsou z brožury, kterou jsme získali v Muzeu, v rámci prohlídky.
[zpracovaly: h,l,t]