Z p r a v o d a j
shromáždění vyvolaných
Cesta panujícího
Olomouc
Ospravedlněni darem jeho vděčnosti
A Ježíš přicházeje, k nim mluvil, vykládaje, Byla mi dána všechna autorita v nebi i přes zemi - proto procházejte, dělejte učedníky ze všech národů, ponořujíce je do jména otce i syna i světícího spiritu, vyučujíce je hlídat si všechny věci, jak mnoho jsem vám přikázal. A hle - JÁ JSEM uprostřed vás všechny dny, až po spolunaplnění věku - amen (Mat 28:18-20).
Dobrá zpráva je to, že jsme zachráněni boží vděčností za obrácení se od hříchů skrze víru (Efes 2:8), když uznáme boží slovo a uděláme Ježíše naším panujícím. Jsme zplození shora, stáváme se božími dětmi. Pak ti, co berou slovo s radostí a touží poznat božského víc, se stanou učedníky a podstupují výchovu. Ti pak dělají další učedníky - ne "náboženské křesťany".
Čím více jsme ve slovu, tím více glory panujícího potom zrcadlíme odkrytou tváří, tvořeni uprostřed od glory do glory (II Kor 3:18) - a toto je proces. Čím víc se s ním stýkáme z tváře do tváře, tím víc jej známe. Čím víc slova božího máme v srdci, tím víc světla nám světící spirit dá v situacích a vztazích prakticky. Čím víc jsme ve slovu, tím víc jsme ve tváři panujícího - lépe také slyšíme jeho hlas a můžeme jej poslechnout. A světlo v srdci nám osvětluje znalost glory božského ve tváři anointujícího Ježíše (II Kor 4:6). Rosteme proto i ve vděčnosti. Děláme tak prostor pro otce, syna i světící spirit (který byl poslaný v jeho - t.j. otcově jménu = Ježíš). Zrcadlíme glory otce, syna a božího spiritu.
Toto musíme brát osobně: "Bude, jestli budeš slyšet všechno, co ti přikazuji a budeš chodit v mých cestách a dělat co je přímé v mých očích, oplotit živým plotem moje vyrytí a moje příkazy, jako dělal David, můj pracovník, a já budu s tebou a vybuduji ti věřící dům, jako jsem vybudoval pro Davida a dám ti Israel" (I.Král 11:38 viz společně s Mat 28:18-20).
Stane se to, když budeme slyšet, co nám panující přikazuje. Kromě vyrytí božího slova do kamene, se také dříve vyrývalo psaní do hliněných tabulek, které se pak zapékaly. Vyrytí bylo zapečeno žárem. Vyrytí božího slova je spirituálně vyryto tou boží glory v našich srdcích - zapékáno ve zkouškách, kterým se nevyhýbáme. Satan nás zkouší, jestli se pustíme božího slova. Jde mu o to, abychom se tolik božím slovem neplnili a spokojili se tak s "křesťanským náboženstvím". Když však slovo božského pevně držíme a přidáváme jej do našeho srdce, tak je v srdci žárem zkoušky boží slovo zapékaný. Často je to doslova rvačka o to, aby se Satan nedostal s problémy tohoto světa mezi SLOVO a nás, aby jej tak od nás pozdvihl (viz Mar 4:25). Když však Satanovy zkoušky vydržíme a božího slova se nepustíme, tak je nám autor slova přirozeně vděčný.
Skrze vděčnost panujícího Ježíše anointujícího věříme být zachráněni... (Prak 15:11). Ježíš nám přinesl otcovu vděčnost - ukázal všemu lidstvu, že v poslušnosti slovu božského otce je nejen záchrana od zla, ale dobro ve všem. Vděčnost v nás byla zasazena, protože je to jeho spirit. Bez čistého božího spiritu skrze znovunarození nemůže člověk být božskému opravdu vděčný - "neboť ten zákon byl dán skrze Mojžíše, vděčnost a pravda se stala skrze Ježíše anointujícího" (Jan 1:17). Ježíš musel tuto synovskou vděčnost člověku přinést skrze vzkříšení. Ježíš vzal do sebe a na sebe hříchy a nemoci všeho lidstva. Člověk (adam) byl stvořený jako syn božského otce a jen krátce žil bez hříchu v plnosti boží glory. Ta se však od něj pozdvihla, když uvěřil DO Satanova promluvení, protože nedržel boží slovo ve víře vděčností (znovu viz Mar 4:25). Proto musí nastat usmrcení starého, hřešícího a proto falešného člověka - v každém z nás, abychom mohli být v Ježíšovi vzkříšeni (viz Řím 6:1-14).
To, že Ježíš je uprostřed nás, je podmíněné: Ta vděčnost panujícího našeho Ježíše anointujícího uprostřed vašeho spiritu, bratři, amen (Gal 6:18). Co má být uprostřed našeho spiritu? Vděčnost. Vděčnost má být v nás. Hle, JÁ JSEM uprostřed vás všechny dny...(Mat 28:20) - vděčností! Pavel učil o vděčnosti, proto každý jeho dopis končí tímto povzbuzením - vděčnost uprostřed vašeho spiritu, nebo uprostřed vás. Vděčnost je vztah, musí to být ale ze srdce, jinak je to falešné. Pravá vděčnost je totiž jedině v upřímném vztahu. Ježíš stále vysvětloval něco o otci. Ukazoval všem, že božskému otci jde o vztah, ne o náboženství - proto jej náboženští lidé nenáviděli a neustále hledali, jak jej zabít. Náboženství je vlastně spirit vraždy (I.Jan 3:12-15). Ježíš se vymykal náboženské kontrole, neboť neustále prokazoval otci vděčnost v jejich vztahu. On přišel vysvobodit Israel z náboženství Fariseů a Saduceů, kteří k božímu slovu přidali své tradice, učení a příkazy - a tak boží slovo dělali nepanujícím (Mar 7:7-9,13).
O judaismu pak píše Pavel, že byl sám obzvláště zapálený těmi otcovskými tradicemi (Gal 1:13-14). Naneštěstí již nedlouho po usmrcení prvních učedníků Ježíšových, kteří založili shromáždění vyvolaných v Jerusalemě, přišli "církevní" otcové s "křesťanským" náboženstvím. Dokonce ani samotný výraz "křesťanství" nemá s biblí nic společného. Výraz "křesťanství" (christianismós) byl vynalezený a použitý pro rozlišení náboženství - judaismu od "křesťanství". Poprvé jej použil Antiocheiský biskup Ignatius (zemřel okolo AD 110) v dopise Magnesiánským. Od prvního použití tohoto konceptu "křesťanství" byl zdůrazněn jeho didaktický nebo teoretický význam (vzdělanecký, filosofický). Alexandrijský Philo, judejský filosof prvního století AD, vyložil judejské náboženství jako "pravou filosofii". Později proto Justin Martyr, náboženský filosof poloviny druhého století, zase chválil "křesťanství" jako "pravou filosofii" (!!!).
Proto byl vždy neustálý konflikt mezi "křesťanstvím" a judaismem, ve kterém "křesťané" krvavě víc a víc vítězili. Namísto toho, aby praví znovunarození věřící v Ježíšovi mluvili a učili o kovenantu, vděčnosti a anointování, tak víc a víc "kázali" náboženské štvaní proti národu Israele. Úspěšně tak odpuzovali národ Israele od Ježíše. Všichni filosofové byli vždy plní řecké mytologie a pohanského způsobu myšlení (jsou i dodnes) a skrze toto vždy zatemňovali výklad božího slova. Filosofové v jejich zručnosti se slovy se vždy snažili velmi umně prezentovat lež jako pravdu - z tohoto vzniklo i "křesťanské" náboženství. Například i takové fanatické náboženství, dnes známé jako "teorie evoluce", bylo původně pojmenované jako "přírodní filosofie".
V bibli je jen jeden výskyt slova "filosofie": Hleďte, aby nebyl někdo, odvádějící vás spolu jako kořist skrze filosofii a prázdnou klamavost podle lidských tradic, podle těch principů světa a ne podle anointujícího! (Kol 2:8).
Jen jeden je také výskyt slova "filosof": ale někteří z Epikurejských a Stoických filosofů se s ním spojovali a někteří vykládali, Co by chtěl tenhle slovíčkář vykládat? Ale ti další, Domnívá se být ohlašovatelem démonických hostů! - neboť jim prohlašoval dobrou zprávu Ježíšovu a vzkříšení (Prak 17:18).
Vždy jsou tyto výrazy v kontextu varování před klamem a odporem proti pravdě. "Filosofie" je totiž moudrost tohoto světa, což je nepřátelstvím proti moudrosti boží. Proto stojí za veškerým náboženstvím - včetně islámu, což je po "křesťanství" jedno z nejvražednějších náboženství. Dnešní urputné lpění na výrazu "křesťanství" je právě díky filosofům, kteří nemají díky jejich filosofii žádnou realitu týkaje se shorazplození a proto synovství. Stejně jako kdysi israelský učenec Nikodemos, který Ježíšovu učení nerozuměl, neboť sám tehdy učil náboženství (Jan 3:1-21). Ježíš mluvil o náboženství jako o něčem, co zatemňuje čisté světlo božího slova (Jan 3:19-21). Proto i náboženským vedoucím Israele vyčítal jejich náboženské pokrytectví a intrikářství a moudrost fleše (viz Mat 23:23-30, Jak 3:14-18). Varování před náboženstvím je v hebrejské i v řecké části písem (Isaiahu 29:13-14, Mar 7:6-16, Řím 2:25-29).
Celá bible od Genesis až po Odhalení Janovi byla napsána jedině díky kovenantu YHWHo s Abrahamem, skrze který vznikl národ synů Israele, do kterého mohl být skrze Miriam zplozený Ježíš, který byl přeseknutý v Novém kovenantu (Isa 42:6, Jer 31:31-33, Dan 9:26, Heb 9:11-17), aby mohl všechny děti božského otce zachránit v tom pravém synovství - v reálném shorazplození, ve znovunarození do boží rodiny. To znovunarození je v darování nového božího spiritu v každém člověkovi (Ps 51:10, Eze 11:19-20, Jan 3:5, I.Petr 1:23), který YHWHo poslechne a udělá anointujícího Ježíše svým panujícím. Když se obrátíme od hříchu, je nám odpuštěno a jeho vděčností jsme zachráněni (Řím 3:24). Spirit boží vděčnosti je v nás zplozený a ten se v boží vděčnosti buduje - pak se můžeme a musíme držet uprostřed anointujícího vděčností (I Kor 10:30).
Bible proto nepřivolává do náboženství, ale do božího synovství každého věřícího božskému Israele (II.Kor 6:16-18, Jer 31:1,9,31-33). Postoj běžného náboženského "věřícího" je: Bůh je v jednom baráku a občas se na něho půjdu podívat, on je tam přibitý. Přitom je psáno, "Ale nejvyšší není ubytovaný ve svatostáncích udělaných lidskýma rukama..." (Prak 7:48-49).
Lidé mají v podstatě strach z osobního vztahu. Většina lidstva odmítá vztah se stvořitelem, protože je to moc intimní, proto se většina lidí spokojí s křesťanským náboženstvím, protože je to anonymní a neosobní. Chtějí žít po svém a osobní vztah by je zavázal - aby se změnili. Proto je i běžně populární koncept boha jako neosobní energie (budhismus, jóga,...). Zjistit, že jsem byl stvořený a že stvořitel po mně něco chce a dočtu se, že věci, které mám rád, jsou špatné - to nechci! Pštrosí syndrom je další komplikace - většina lidí chodí, jako by neměli nikdy zemřít, a proto ani nepřemýšlejí o tom, co bude potom. Lidé se nechtějí stydět, proto i odmítají připustit, že se potřebují obrátit od hříchu - před bohem, který o nich ví absolutně všechno. Kdo neuvěří, že je hříšný, a že proto potřebuje záchranu, neudělá to - neobrátí se.
Nábožensky aktivní lidé se zase snaží dodržovat člověkem vybrané příkazy, nařízení a tradice. Bible však vysvětluje, že nikdo nebude ospravedlněný z toho, že se jen snaží dodržovat regule, zákon. Vztah ale nejsou formulky a návody v bodech. Musíme panujícího Ježíše zvát do každé situace v děkování. Lidé často jen chtějí nějaké věci po bohu, jinak o něho většinou nemají zájem.
Ale vidíme, že jak mnoho zákon vykládá, mluví těm v zákoně, aby každá ústa byla zahrazena a aby se celý svět stal pod právem božského. Skrze to nebude z prací zákona v jeho pohledu ospravedlněna veškerá fleš, protože skrze zákon je uznání hříchu. Ale nyní je spravedlivost božského jasně ukázaná mimo zákon, dosvědčovaná pod tím zákonem i těmi proroky, ale spravedlivost božského skrze víru Ježíše anointujícího do všech a přes všechny - ty věřící, protože není rozlišení, protože všichni hřešili a jsou nedostačujícími té glory božského, ospravedlněni darem jeho vděčnosti skrze odvázání v anointujícím Ježíšovi, kterého božský nabídnul jako smíření skrze tu víru v jeho krvi do důkazu jeho spravedlivosti - skrze přehlédnutí dříve se stavších hříchů - ve zdrženlivosti božského k důkazu jeho spravedlivosti v nynější době do něj, jsa spravedlivým a ospravedlňujícím toho, kdo je z víry Ježíšovy (Řím 3:19-26).
Než přišel Ježíš, tak byla určitá spravedlivost, k Abrahamovu kovenantu byl přidaný zákon - vymezená cesta, aby lidi mohli dojít k božskému. Víra Abrahamova byla před zákonem (Řím 4:9-16). Přesekl kovenant, protože věřil. Zákon vymezil cestu pravdy, dal jakési mantinely. Boží cesta vede k božskému otci. Ježíš řekl, že on je cesta a že nikdo nepřijde k otci jinak, než skrze něj.
Bez poslechnutí plánu božského otce pro záchranu člověka v panujícím Ježíšovi nedosahuje nikdo toho, jak byl člověk původně stvořený - v boží glory.
Lidé bez boží glory jsou neužiteční. Všichni hřešili, ale když uvěříme do Ježíše - tak uvěříme do jeho glory - a tam se všichni potřebujeme dostat. Na to musíme mít víru božího syna v jeho krvi. Ježíšova víra je v jeho krvi, ve které věříme. Čím víc čteme, tím víc rozumíme jeho příkazům. Pokud nečteme, nemůže nás to udělat neomezovanými. Víra je z poznávání božího slova, podle toho věříme.
"Ale tyto napsány jsou, abyste věřili, že Ježíš je ten anointující, ten syn božského, a abyste věřící drželi život v jeho jménu!" (Jan 20:31). Z písma bereme porozumění o povaze a charakteru našeho stvořitele. Jedině z jeho slova lze věřit, že nás tak miluje. Toto je princip, který je nutno pochopit - božský otec věděl dopředu, co se stane, dříve, než vše stvořil (Efes 1:4, I.Petr 1:2). On věděl, že člověk jeho plán pokazí a že padne pod vládu Satana, který pak skrze potomky člověka povede celý svět do zkázy. Proto měl dopředu připravený plán pro vykoupení člověka, každého jednotlivce, ve velmi osobní záchraně - v obětování svého syna Ježíše. Byl to plán jeho nesmírné lásky pro každého z nás osobně, proto je také osobně vděčný každému, který Ježíšovu oběť uznal.
V tomto je jasně ukázaná ta láska božského v nás, neboť toho syna jeho, toho jediného zplozeného, odstavil ten božský do světa, abychom žili skrze něho. V tomto je ta láska - ne, že jsme my milovali božského, ale že on miloval nás a odstavil syna jeho jako usmíření, týkaje se těch našich hříchů. Milující, jestli takto ten božský miloval nás, i my jsme povinni milovat jeden druhého! (I.Jan 4:9-11). "...takto božský miloval svět - tak, že syna jeho, jediného zplozeného dal, aby každý ten, věřící do něho nebyl zničený, ale držel život věčný"(Jan 3:16). Nikdo nemiluje božského, aby k němu přišel - ne že ho milujeme, ale že jsme usvědčeni z hříchu a jsme jím samotným přivoláni. On miluje nás - a proto my potom můžeme milovat jeho - jinak to není možné! Jestli máme být vděční, jak nám všude božský připomíná, tak je nám on vděčný dopředu, abychom vůbec mohli být schopní - být vděční jemu!!! Proto i každý Pavlův dopis začíná připomínkou a přivoláním: "Vděčnost vám a mír od božského otce našeho a panujícího Ježíše anointujícího. Vždycky vzdávám díky tomu božskému mému týkaje se vás přes vděčnost božského danou vám v anointujícím Ježíšovi" (I Kor 1:3+4). Otec nám dal jeho vděčnost skrze jeho syna. V těchto všech referencích je vysvětleno, že v dopise Efesanům 2:8 se mluví o vděčnosti boží.
I Jan 4:10 je mustr - stejné je to i s tou vděčností
I.Kor 1:3 = nejprve jeho vděčnost a ta pak může být v nás také - I.Kor 16:23.
Ježíš přišel a dal nám světlo výkladu božího slova, abychom viděli náš hřích. Uznejte, že jste hříšní, obraťte se od toho a já vám odpustím. Když to uděláme, zahalí nás boží vděčnost. Panující Ježíš nám tak ukázal boží lásku, abychom se v ní naučili chodit - a mohli být vděční. Když děláme, co říká, pochopíme, že je to dobré - a jsme vděční! Ne, že jsme byli vděční bohu, ale že on byl vděčný nám. Vděčnost v nás byla zasazena ve znovunarození, protože je to Ježíšův synovský spirit, ve kterém voláme, Abba, tati! Písma pro tuto studii vděčnosti:
Řím 3:24 Ospravedlněni darem jeho vděčnosti skrze odvázání v anointujícím Ježíšovi
Jan 1:14,16-17 A ten slovo se stal fleš a stanoval v nás (a my jsme prohlíželi jeho glory, glory jako jediného zplozeného při otci) naplněný vděčností a pravdou. A z jeho plnosti jsme my všichni brali a vděčnost proti vděčnosti, neboť ten zákon byl dán skrze Mojžíše, vděčnost a pravda se stala skrze Ježíše anointujícího.
Prak 15:11 Ale skrze vděčnost panujícího Ježíše anointujícího věříme být zachráněni, podle kteréhož způsobu věří i oni.
Řím 4:16 Skrze toto je to z víry, aby to bylo podle vděčnosti; do toho slibu být jistým všemu semenu - ne jedině tomu ze zákona, ale i tomu z víry Abrahamovy, který je otcem nás všech
I Kor 1:4 Vždycky vzdávám díky tomu božskému mému týkaje se vás přes vděčnost božského danou vám v anointujícím Ježíšovi,
Efes 2:5-10 i nás, byvše mrtví v poklescích, spolu udělal živými tím anointujícím - (vděčností jste zachráněni), i spoluprobudil i spoluusadil v těch místech přes nebesa v anointujícím Ježíšovi, aby prokázal v těch věcích přes ně přicházejících převyšující bohatství jeho vděčnosti v užitečnosti přes nás v anointujícím Ježíšovi, protože vděčností jste zachráněni skrze víru a toto není z vás, to je dar božského - ne z prací, aby se někdo nechlubil, protože jsme jeho dílo stvořené v anointujícím Ježíšovi přes práce dobra, které ten božský předem připravil, abychom v nich chodili.
Tit 2:10-13 neoddělující si, ale prokazující všechnu dobrou víru, aby to vyučování zachránce našeho božského uspořádali ve všech věcech, protože ta vděčnost božského svítila přes zachránění všem lidem, vychovávající nás, abychom nepromlouvajíce neuctivost a světské žádosti, mohli žít v nynějším věku se zachráněnou myslí i spravedlivě i dobře uctivě, přijatí k nejpožehnanější naději a jasnosti té glory mohutného božského a zachránce našeho - Ježíše anointujícího,
Tit 3:5-7 ne z prací ve spravedlivosti, které jsme my dělali, ale podle jeho milosti nás zachránil, skrze koupel a znovunarození světícím spiritem, kterého vylil přes nás bohatě skrze Ježíše anointujícího, zachránce našeho, aby ospravedlněni vděčností onoho, jsme se stali dědici podle naděje života věčného.
Promluv svými ústy a věř ve svém srdci: Nebeský otče, přicházím k tobě ve jménu Ježíše, lituji svých hříchů a obracím se od nich. Já věřím, že Ježíš pro mne zemřel na kříži a že jeho krev mne NYNÍ očistila od všech mých hříchů. Já také věřím, pane Ježíši, že jsi vstal z mrtvých třetího dne proto, abych mohl mít věčný život s tebou. Dělám tě nyní panujícím mého života a budu žít pro tebe! Můj nebeský otče, děkuji ti, že jsi mne udělal tvým dítětem, ve jménu panujícího Ježíše anointujícího (christa). Amen!