Z p r a v o d a j
shromáždění vyvolaných
Cesta panujícího
Olomouc
Jsme zachráněni ve vděčnosti - a není to "zadarmo"
Ježíš zemřel na kříži jako ČLOVĚK za veškeré hříchy každého člověka. Ježíš se vyprázdnil z glory svého božství, aby se mohl narodit jako člověk (Filip 2:7) a jako člověk mohl člověka vykoupit svým usmrcením a vzkříšením. "Ale nyní anointující byl probuzený z mrtvých - stal se prvním plodem těch zesnulých, protože zatímco skrze člověka je ten smrtící, i skrze člověka je vzkříšení mrtvých! Protože přesně jako v adamovi všichni umírají, takto i v anointujícím budou uděláni živými!" (I Kor 15:20-22). Ve vzkříšení si Ježíš vzal nazpět tu boží glory, kterou měl při otci před existencí světa (Jan 17:5).
Toto usmrcení a vzkříšení panujícího Ježíše - anointujícího (mašiach, christós) před téměř dvěma tisíci lety bylo naplněním biblického festivalu Pesach (přeskočení). Jenže pro lidi pravdu neznající je toto zesměšňované "křesťanským náboženstvím" v různých pohanských rituálech, zvycích a ceremoniích do nechutnosti, označované "velikonoce." Díky náboženským nesmyslům je většina lidstva vedena do nezájmu o panujícího Ježíše. Lidé se díky tradicím "pohanokřesťanské" kultury věnují zbytečnostem jako jsou náboženské ceremonie, "mrskání" děvčat, nesmyslně zvýšená konzumace slepičích a čokoládových vajec a nakonec často i "zmrskání se" (alkoholem).
Lidé oslavují státní velikonoční svátky, ale o záchraně v panujícím Ježíšovi se většina vůbec nic nedozví. Někteří si přečtou v novinách nic neříkající polemiky dobře placených "křesťanských" filozofů a pisálků, nebo je i uvidí a uslyší v televizi. V úterý ráno, když jdou zase všichni do práce, žádné z těchto "hlubokých náboženských filozofování" o největším božím zázraku pro znovunarození člověka však nezanechá v lidských srdcích ani tu nejmenší stopu nějaké hodnoty. Je tomu tak hlavně díky náboženské prezentaci božího slova.
Náboženské překlady bible nahrazují slovo vděčnost slovem "milost" v nejdůležitějších verších týkajících se záchrany znovunarozením člověka ve víře v panujícím Ježíšovi. "Protože vděčností jste zachráněni skrze víru a toto není z vás, to je dar božského - ne z prací, aby se někdo nechlubil" (Efes 2:8-9). Slovo vděčnost má nesmírný význam, neboť odhaluje způsob záchrany v osobním vztahu s Ježíšem, synem božského otce. Ježíš nám také řekl, že se máme přímo modlit k otci (Jan 16:23). Takže modlitby k jakýmkoliv "svatým" nebo k nějaké "panence" Marii dělají Ježíše lhářem.
Písma učí, že řád, nebo-li systém všeho je: akce a reakce na ni; práce a odměna za ni; služba a žold za ni. Je psáno: "Protože žoldy hříchu je smrtící, ale ten dar vděčnosti božského je život věčný v anointujícím Ježíšovi, našem panujícím" (Řím 6:23).
Jsme upozorňováni, abychom nehřešili, "protože vám hřích nemá panovat, protože nejste pod zákonem, ale pod vděčností!" (Řím 6:14). Toto vysvětluje, že v záchraně je nám ve jménu Ježíš dána i zodpovědnost, nejen autorita. Kdo je za svou záchranu opravdu vděčný, nemůže se lehkomyslně podřizovat hříchu.
Božský otec je vděčný každému, kdo se k němu vrátí skrze uznání anointujícího Ježíše jako svého panujícího. Takový věřící do Ježíše je pravým shorazplozeným dítětem božského otce. Je psáno: "ale jak mnozí jej vzali, těm dal autoritu stát se dětmi božského - těm věřícím do jeho jména, kteří...z božského byli zplozeni" (Jan 1:12-13).
Záchrana ve znovunarození je odměnou za tuto synovskou víru. Panující Ježíš je dar božského otce každému věřícímu. Potom, co Ježíš naposledy na kříži vydechl, jeden z římských vojáků probodl kopím bok Ježíšova těla, odkud vyšla voda a krev (Jan 19:34). YHWH vzal z boku Adama fyzický materiál, t.j. fleš (o "žebru" však originál nemluví) a z té stvořil druhého člověka - ženu (Gen 2:21-22), aby byli jedna fleš (Efes 5:31). Jsme zachráněni v krvi panujícího Ježíše a skrze něho dal božský otec vylití světícího spiritu, z něhož jsme znovunarozeni. Z jedné krve udělal božský každý národ (Prak 17:26) a v jedné krvi - Ježíšově - jsme znovunarozeni (Řím 5:9, Efes 2:13, Heb 13:20). Jsme znovunarozeni, shorazplozeni od trůnu božského otce. Ježíš řekl: "...vy musíte být zplozeni shora" (Jan 3:7, viz 8:23, 17:14,16). Shorazplození v panujícím Ježíšovi je velice osobní záchrana, která nemá nic společného s žádným náboženstvím. Protože zplození je ze semene (božího slova), dělajícího podle stejného druhu, znovunarozený boží spirit v člověku je přirozeně spirit boží vděčnosti. Opravdová vděčnost proto vděčnost sklízí. Ježíš byl naplněný vděčností a pravdou - a z jeho plnosti jsme my všichni brali a vděčnost proti vděčnosti (Jan 1:14,16). Vděčnost je vztah mezi osobami.
Protože v náboženských překladech bible je výraz vděčnost (cháris) nahrazován slovem "milost", lidem je dávána představa o jakési neosobní "milosti" - bez osobního poznání Ježíše. Je to jako když nějaký člověk odsouzený za překročení zákona státu požádá o milost - o zproštění výkonu trestu. Soudce může tuto milost udělit, aniž by musel mít s odsouzeným osobní vztah. Je to prostě úřední záležitost. Když takový odsouzený tuto milost dostane, tak se většinou raduje z toho, jaké měl "štěstí" - v nejlepším případě může být i soudcovi vděčný. Určitě však nebude potřeba, aby za něho tento soudce zemřel. V tom je právě ten rozdíl, že Ježíš předem zemřel OSOBNĚ za každého zákonem odsouzeného hříšníka a byl pro něj i vzkříšený - proto má autoritu mu úplně všechno odpustit a ze všeho jej vysvobodit. Kdo však chce být odpuštěný od viny, musí k Ježíšovi přijít, obrátit se od svých hříchů a požádat o jejich odpuštění a udělat jej svým panujícím. Jenže potom s ním musí budovat vztah ve vděčnosti - aby tuto záchranu (ve vděčnosti) udržel, jinak ji ztrácí. Kdo udělal Ježíše panujícím se jej pak učí i poslouchat - jinak totiž nakonec uslyší: "A proč mne voláte, Panující! Panující! - a neděláte, co říkám?" (Luk 6:46).
Jako příklad představ vybudovaných náboženskou prezentací bible shrnu typický názor novináře na "velikonoční" svátky: Tmáři, mezi které se počítá, jsou náboženští lidé, kterým před téměř dvěma tisící lety "zabili Boha". V tyto dny Tmáři cítí, jak vane duch světem a všem říká: Nebojte se, stvořeníčka, ono to dobře dopadne! Neznabozi mají obyčejné volno, zvelebují své zahrádky, barví vejce podle hezkých zvyků, hodně jedí a pijí víno a kořalku, neboť je to také hezký zvyk. Když řekne papež česky "Kristus vstal z mrtvých", tak se pisatel jen těžko brání slzám, "skoro jako na konci nějakého holywoodského filmu" (citace). Jakmile však svátky skončí, Tmáři a Neznabozi zase splynou v jeden živočišný druh. Spolu budou nadávat na politiky a na drahotu...atd. Autor uzavírá (cituji): "Popravdě řečeno, moc rád bych někdy věděl, jestli pravdu máme my Tmáři, nebo Neznabozi. V případě, že mají pravdu oni, nedovím se to nikdy. Takže si nebudu vyčítat, že jsem žil v bludu. Budu dočista, ale dočista mrtvý. Perspektiva Neznabohů je ještě lepší. Pokud totiž mám pravdu já, budou existencí věčného života mile překvapeni. Bůh je totiž nepochybně natolik dobrý, že je kvůli tomu omylu nepošle do pekla." (Shrnuto z článku Tmáři a Neznabozi, DNES 19.4.2003).
Největší hrůza na tom je to, že takto uvažuje většina veřejnosti. Díky lživým náboženským "kázáním" o neosobní "boží milosti", kterou dostane každý (nebo alespoň náboženští lidé), má většina lidí lživý "pokoj". Nikomu však není řečeno, že bez zájmu o osobní vztah s ŽIJÍCÍM Ježíšem, se každý sám odsoudí a pošle do pekla (včetně náboženských lidí) - viz Mat 12:37. Člověk musí být shorazplozený skrze víru ve svém srdci, kterou musí promluvit (potvrdit) svými ústy. Když ale věří, musí být i ponořený do vody přes jméno panujícího Ježíše.
"Blízko tebe je to promluvení - ve tvých ústech a ve tvém srdci - toto je to promluvení té víry, které prohlašujeme! Neboť když potvrdíš ve tvých ústech Ježíše panujícím a věříš ve tvém srdci, že ten božský jej probudil z mrtvých, budeš zachráněný! Protože srdcem se věří do spravedlivosti, ale ústy se potvrdí do záchrany...protože každý, kterýkoliv bude volat přes to jméno panujícího, bude zachráněný!" (Řím 10:8-10,13). "Ten věřící a ponořený bude zachráněný, ale ten nevěřící odsouzený! " (Mar 16:16).
Bez zájmu o stvořitele nemůže jít nikdo NAHORU do nebe, kdo z něho nebyl zplozený, t.j. SHORA. "A nikdo nevystoupil do nebe, vyjma ten z nebe sestoupivší - ten syn člověka, ten byvší v nebi!" (Jan 3:13). Kdo byl shorazplozený, půjde nahoru - domů. Ono to totiž jinak nejde. Ježíš, syn božského, to přišel udělat tak prosté, že to již prostěji není možné. V nebi je jen boží rodina, do které se musíme narodit. Proto i víra, o které mluví bible, je víra božího syna, který věří slovu otcovu, není to víra "křesťanská."
Ve všem platí "něco za něco," platí to i pro záchranu. Ježíš řekl: Hledejte a naleznete (Mat 7:7), to je spravedlivé. Každý z nás si vybírá, co hledá a čemu chce věřit, protože každý člověk něčemu věří. Český výraz "zadarmo" je jedna z nejhorších náboženských "zkroucenin." Kořenem je totiž slovo DAR. Vůbec nic není "zadarmo" v tom smyslu, že by existovalo něco, co nic nestojí, za co se nemusí nic zaplatit, nebo pro co se nemusí nic udělat. Božský otec miluje lidi, a proto DAL všem lidem dar záchrany - svého syna Ježíše. "Protože takto božský miloval svět - tak, že syna jeho, jediného zplozeného dal, aby každý ten, věřící do něho nebyl zničený, ale držel život věčný" (Jan 3:16). Jenže každý dar má podmínku, proto i tento dar záchrany se musí vzít vírou do Ježíše - uposlechnutím božího slova, OSOBNĚ. "Ale toto je život věčný - aby znali tebe, jediného pravého božského a Ježíše anointujícího, kterého jsi odstavil" (Jan 17:3). "Ale vidíme, že ten syn božského se dostavil a dal nám představivost, abychom znali toho pravého a jsme v tom pravém, v tom jeho synovi Ježíšovi anointujícím. Toto je ten pravý božský a ten život věčný" (I Jan 5:20). Opravdu někoho znát je možné jen ve vztahu. Nikdo totiž nemůže být "mile překvapený existencí věčného života," když nemá zájem o osobní záchranu v poznání toho pravého božského - skrze Ježíše, jeho syna.
Ježíš sám vysvětloval, jak vzácný je dar záchrany. Člověk se musí rozhodnout, jestli opravdu chce následovat Ježíše, nebo pokračovat v sobeckém životě, beze změny. Záchrana není "zadarmo", protože stála vzácnou krev panujícího Ježíše a málokdo si této oběti opravdu cení a chce změnit svou povahu. Ježíš nabízí záchranu všem, ale málokdo chce splnit podmínky. "Ale (Ježíš) vyložil ke všem, Jestli někdo chce přijít za mnou, ať odepře sebe a pozdvihne jeho kříž podle každého dne a doprovází mne, protože kdokoliv chce jeho duši zachránit, ji zničí, ale kdokoliv zničí jeho duši pro mne, takový ji zachrání! Protože co prospěje člověku získá-li celý svět, ale sebe zničí, nebo poškodí?" (Luk 9:23-25). Úzká je cesta odvádějící do života.
Každý si musí vybrat, jestli tento dar záchrany chce. Kdo však o něj nemá zájem, sám si vezme odměnu podle toho - nebude totiž zachráněný. Je to vše na našem rozhodnutí - a to je spravedlivé, nikdo nemá ŽÁDNOU výmluvu. Kdo však záchranu vezme a podstoupí výchovu tím, že zůstane v Ježíšově slovu, stane se tak jeho učedníkem. Každý královský syn (nebo dcera) musí být ve věcech království vyučený, jinak nebude za syna uznaný, ale bude vyhozený jako bastard (Heb 12:8, viz také Jan 15:1-2 a Řím 11:19-22). Když pak Ježíš své učedníky odstavuje do práce v přisluhování jeho zázračné moci ostatním lidem, tak jim říká, "Darem jste vzali, darem dejte!" (Mat 10:8). Dar, který jsme vzali, máme dát také těm, kteří jej jako my chtějí.
"Ale víra je podstata věcí držených nadějí, usvědčení věcmi nehleděnými, Ale mimo víru je nemožné potěšit, protože musí věřit ten přišlý k božskému, že je a že těm, jej vyhledávajícím, se stává odměňovatelem" (Heb 11:1,6).
Odměnou za uznání Ježíše je odpuštění hříchů - což je znalost záchrany (Luk 1:77). "Požehnej YHWHo, moje duše, a nezapomeň všechny jeho odměny, který odpouští všechny tvoje nepravosti (zkroucenosti - "avon"), který tě uzdravuje ze všech tvých nemocí" (Ps 103:2-3). Záchrana je slíbený dar věčného života a tento slíbený dar musí každý vzít vírou osobně pro sebe. To je způsob, jak se božský otec odměňuje těm, kteří jej vyhledávají. Celá bible jsou boží sliby, které musíme brát aktivní, nebo-li pracující vírou - včetně uzdravení. Písmo vysvětluje, že víra bez prací je mrtvá a nemůže člověka zachránit (Jak 2:14). Většina lidí má o víře tragikomické představy - právě díky "křesťanskému náboženství." Víra každého božího syna (nebo dcery) totiž musí pracovat prakticky - v denním životě, sedm dní v týdnu. Pokud člověk ve víře neroste skrze své práce víry, tak je jeho víra opravdu mrtvá. Zůstává pak jen něco jako "víra náboženská", což je pitomost a urážka Ježíše. Bible mluví o zachráněné mysli - to je víra ve znalosti, že nás Ježíš zachrání nejen z pekla, ale i z jakéhokoliv problému, který máme v životě před sebou. Toto není náboženská víra pro pohlednicové "příjemné prožití velikonočních svátků."
Abrahamovi se božský odvděčil skrze slib (Gal 3:18). Abraham neměl náboženskou víru, ale praktickou víru, která přinesla praktické výsledky. Jedině skrze takovou víru může božský odměnit. Abraham opravdu věřil, že bude mít syna se svou neplodnou ženou po přechodu. Božský mu to slíbil a oba - Abraham i Sára tomu věřili tak, že jejich plodivé orgány začaly v jejich věku pracovat a narodil se jim syn Isaak. Abraham glorifikoval božského v díkůvzdání dopředu, dříve, než Sára otěhotněla - proto také mohla otěhotnět. Abraham měl praktickou víru pro záchranu z bezdětného manželství se svou ženou Sárou. Abraham měl také praktickou víru pro to, že mu YHWH vrátí Isaaka živého, i když ho měl zabít jako oběť. Věřil také, že mu YHWH pomůže vysvobodit jeho příbuzného Lota ze zajetí. V tomto všem držel Abraham praktickou víru a plně nesl, že vše, co mu božský slíbil, je také mocný pro něho udělat. Protože nerozsuzoval nevírou, nebral vážně okolnosti, které byly proti tomu, co mu YHWH slíbil a neslábnoucí vírou bral výsledky (Řím 4. kapitola). Proto je psáno, "Hleď, že víra spolupracovala těmi jeho pracemi - a z těch prací ta víra dospěla! A naplnilo se písmo vykládající, Ale Abraham věřil božskému a počítalo se mu to do spravedlivosti a přítel božského byl volaný. Nyní tedy nazírej, že z prací je člověk ospravedlněný a ne z víry jedině!" (Jak 2:22-24).
Toto ukazuje velice osobní vztah s božským - písmo označuje Abrahama jako jeho přítele. Skrze takovou výsledky nesoucí víru byl také Abraham ospravedlněný. Toto je napsáno i pro nás, abychom věřili stejným způsobem bez pochyb a "rozumování" (Řím 4:21-24). Filozofování o tradicích nemá s biblickou vírou nic společného. Jakub napsal ve světícím spiritu, že Abrahamova víra dospěla, když spolupracovala těmi pracemi víry a jedině takto mohlo být naplněno písmo o tom, že se mu taková víra počítala do spravedlivosti (Jak 2:20-23). Za takovou víru je božský otec vděčný!
Z tohoto máme rozumět, že z prací víry je člověk ospravedlněný, ne jen z víry samotné (Jak 2:24). To je totiž víra o které mluvil Ježíš jeho učedníkům: "Držte víru božského!" (Mar 11:22). Je to víra božského syna, který věří otcovu slovu - v pracích takové víry je božský otec glorifikovaný. "Cokoliv požádáte v mém jménu (Ježíš), toto udělám, aby ten otec byl glorifikovaný v synovi. Když požádáte cokoliv v mém jménu, já to udělám!" (Jan 14:13-14).
Proto je víra každého božího syna užitečná, což nemá nic společného s náboženstvím. Účast na ceremoniích během křesťanských svátků jednou, nebo několikrát do roka s tím nemá co dělat. "Proto prohlásíš, Větve byly vylomeny, abych já byl vštěpený! Správně, byli vylomeni nevírou, ale ty stojíš vírou. Nebuď vysokomyslný, ale strachuj se! Protože jestli ten božský větve podle přirozenosti neušetřil, aby snad ani tebe neušetřil! Proto hle, užitečnost i přísnost božského: opravdu přes ty padlé přísnost, ale přes tebe užitečnost - když zůstaneš přes tu užitečnost, jinak budeš vyseknutý i ty!" (Řím 11:19-22).