Christianské/muslimské proselytství*
http://washingtontimes.com
12.3.2010
Je proselytství* mezinárodní lidské právo? Má každý
právo šířit svoje náboženství ostatním? Deklarace OSN o Lidských právech z
roku1948 nejen dovoluje věřícím veřejně “manifestovat” jejich náboženskou víru,
ale také zaručuje “svobodu změnit” tuto víru.
Nebo je proselytování* “krádež identity,” přemlouvání nerozvážných, aby se
vzdali své víry?
V Berkley Centru pro náboženství, mír a světové záležitosti na univerzitě v
Georgetown měli na toto téma minulý týden konferenci, kde byla škála
přednášejících - od Richarda Landa ze Southern Baptist Convention
[Jižní baptistická konvence] až po Salama Al-Marayatiho z Muslim
Political Action Committee [Výbor pro muslimské politické akce] - promíchaní s
pentekostálními mluvčími i mormony. Naneštěstí jsem nebyl ve městě a tuto
událost jsem minul, ale Thomas Farr, bývalý diplomat a senior fellow [člen
akademické asociace] na Berkley Center, mi řekl, že dostal proselytství “na
stůl.”
Obě největší světová náboženství christianství a islám mají mandát snažit se
obrátit ostatní na jejich víru. Avšak není zde rovnocenný přístup. Ve většině
christianských zemí jsou muslimové svobodní vyhrát přívržence k jejich víře.
Výjimkou jsou ortodoxní země jako Rusko a Řecko, které misionářům ztěžují
život.
V zemích s muslimskou většinou jsou muslimové, kteří se obrátí k jinému
náboženství, pronásledovaní, uvězňováni, jsou jim odebírány jejich děti a někdy
dostanou trest smrti. V Indii je v několika státech postavena konverze mimo
zákon. Hinduistům, kteří se obrátí k christianství v místech, jako je například
Orissa, je vyhrožováno usmrcením, když se nevrátí nazpět k hinduismu.
Jeden point na konferenci v Berkley byl, že náboženské konverze - často
výsledek nějaké formy proselytování* - jsou spojené s otevřenějšími
společnostmi, a proto s demokratičtějšími a úspěšnějšími společnostmi.
Náboženství soutěží o přívržence namísto toho, aby je přinucovalo.
Avšak Mr. Al-Marayati argumentoval, že “náboženské skupiny se nejvíce prosazují
skrze příkladné chování,” spíše než aktivní snahu proselytování*.
“To je kontroverzní,” řekl pan Farr. “Ve světě je rozšířený názor, že americká
politika náboženské svobody je designovaná na proselytování*, že to je vše
fronta pro christianské misionáře. Tento názor nemůže již být víc ujetý.”
Toto mě přivádí nazpět ke konverzaci, kterou jsem měl s významným christianským
apologetou Ravim Zachariasem před několika roky. On mluvil o
konverzaci, kterou měl s členem vlády islámské země, který přiznal, že muslimům
není dovoleno změnit náboženství navzdory verši 2:256 z Koránu, který tvrdí, že
v náboženství “není žádné donucování” [no compulsion in religion].
“Když řekneš, že v náboženství není žádné donucování [no compulsion in
religion], tak se díváš jen na jednu stranu mince, což znamená, že nikdy nikoho
nedonutíš, aby se stal tím, co jsi ty,” řekl pan Zacharias tomu přisluhujícímu.
“Ale nedonucovat znamená, že bys neměl ani donucovat někoho, aby věřil něčemu,
čemu nechce věřit.”
“Řekl jsem: já jsem se nestal christianem tím, že bych byl narozený v
christianské rodině. A když si vyberu tomu nevěřit, tak není žádný zákon v
zemi, kde žiji, který by mě donutil věřit. Ale ve vaší zemi, když si vyberu
tomu nevěřit, tak musím být postavený před soud a vysvětlit to. Jak bych mohl
vydržet takové zastrašování a být upřímný a současně za to nezaplatit?”
--------------------------------------------------------------
*proselytství, proselytování = propagování něčí náboženské víry se záměrem, aby naslouchající začal věřit totéž
Z www.prophecynewswatch.com přeložil J. Podmolik.