IV.
 |
Obsah |  |
liturgické texty [náboženské ceremonie] do slovanského jazyka, který Cyril zformoval do písemné podoby [Cyrilika]. Dobrá zpráva [řecky εύαγγέλιον - eúaggélion, latinsky 'evangelium'] byla uvedena jako náboženské ceremonie s uctíváním soch a obrazů, představujících falešná učení, která bibli odporují. Všechny tato učení [uctívání 'svatých' a andělů a relikvií atd] začala vnikat do shromáždění věřících, obzvláště za římského emperora Konstantina, okolo 300 AD, a tak vzniklo náboženství založené na pohanských ceremoniích z Babylonského systému a pokrouceném použití příběhů z bible. V celé bibli není ani jediná zmínka o tom, že je nutno se modlit k něčemu nebo k někomu jinému, než k panujícímu božskému [Starý kovenant] nebo k božskému otci [Nový kovenant], ani v jiném jménu vyjma panujícího Ježíše: 'Ten božský je spirit a ti uctívající jej musí uctívat ve spiritu a pravdě!' (Jan 4:24), '...jak cokoliv požádáte otce v mém jménu, vám dá!' (Jan 16:23, viz Filip 2:10). Viz také téma uctívání - Mat 4:10.
Naneštěstí překlad bible Cyrilem a Metodějem není zachovaný, takže nelze zjistit, jestli v něm byly jisté výrazy správně přeloženy nebo jestli byly některé vynechány, jako byly v těch pozdějších překladech, které nám zůstaly. Zřejmě v historii českého národa nebyl hlad po přesnosti překladu bible jako božského slova, ale vždy se jednalo o boj náboženství proti náboženství [husitského proti katolickému, obě navíc antisemitická]. Bylo to vždy z 'humanistických' hledisek, ne podle nezbytnosti záchrany ve znovunarození lidského spiritu ve jménu Ježíšově. Proto český národ nesl kletbu díky náboženstvím, spojených s tradicemi a pověrčivostí pohanů, a živících nenávist proti Judům - ukazují to opakované války a pohromy na území osídleném českým národem.
Není náhodou, že čeští intelektuálové hodnotí zachované české překlady bible jako 'skvosty' českého jazyka, ale o znovunarození ve jménu Ježíš v drtivé většině zájem nemají. Jak může hodnotit kvalitu překladu bible člověk, který není shora zplozený (viz Jan 3:3-12)? Takový je duševní, kterému jsou věci spiritu božského hloupostí, protože jim nemůže rozumět (I Kor 2:13-14 - viz celé tři první kapitoly).
Jeden z nejdůležitějších výrazů v bibli, který zatím v češtině neexistoval, je fleš [hebrejsky bâsâr, řecky σάρχ -sarx, anglicky flesh - odkud používám v této publikaci českou fonetickou formu - fleš]. Na místě tohoto je zneužívaný výraz tělo a protože stejný výraz [tělo] je použitý tam, kde je v řeckém textu přeloženo správně tělo [řecky 
], porozumění tohoto tématu v písmech bylo zahaleno. Obzvláště pochopení toho, proč musel Ježíš přijít ve fleši, aby nás připojil k božskému 'v těle té jeho fleše skrze toho smrtícího' (Kol 1:22), kde ostatní české překlady tento význam velice zlehčují - 'tělem svým skrze smrt' [kralický]. Není zde žádné pochopení rozdílu mezi materiálem a autoritou těla z fleše a autoritou těla spiritu přes zemi.
Slovo božského říká ve Starém kovenantu: 'duše veškeré fleše je její krev...' (Lev 17:14). Proto je zřetelné, že tělo z fleše je přímo závislé na krvi. Je to ale jen pro tento pozemský život, protože od adamovy rebelie je všechna krev pozemských otců zkažená, obsahující hřích, jehož odplata je smrtící (Řím 6:23), což je tedy konec každé fleše naplněné krví. Pozemský život je v řečtině βίοσ -bios (Luk 21:34, Prak 26:4, I Jan 2:16) což je omezený čas těla z fleše. Naopak řecký výraz ζωή-zoé znamená věčný život v hojnosti nabídnutý Ježíšem (Jan 10:10).
Tělo [řecky ] člověka je fyzické - fleš, kosti a krev [řecky: σάρχ -sarx, όστέον-óstéon, αίμα - haíma], ale i spirit má tělo, neviditelné fyzickým očím. Když božský [elohîym - množné číslo] řekl 'Udělejme člověka [adam] v našem zastínění [tselem], podle naší podoby' (Gen 1:26), znamená to tedy, že lidské [adamovo] tělo