4

Israel
Kolébka ekklesie¹

EKKLESIA¹ BYLA ZROZENA A PĚSTOVÁNA V DOMĚ JUDAISMU. Israel byla matka, která nosila a zplodila Ježíše anointujícího [christa], semeno, které se stalo christianstvím. Toto byl záměr božského, když zavolal Abrahama a dal si stranou lid pro sebe. Božský vstoupil do manželství s mystickým národem Israele a spolu měli syna. Tento příběh lásky prostupuje Starý kovenant. Kultura a podmínky, ve kterých jsou lidé narozeni a vychováni, budou mít nevyhnutelně hluboký dopad na vývoj jejich charakteru a vzoru, odkud budou nahlížet na život. Podobně božský zřejmě zamýšlel, aby kultura, kde byla zrozena ekklesia¹, měla významný vliv na její vývoj.

Ekklesia¹ byla judejská prvních sedm let její existence do doby, kdy byla prohlášena dobrá zpráva domu Korneliovu. A první učedníci pokračovali v následování základních zvyků judaismu, takže bylo řečeno, že běžný pozorovatel by měl potíže rozeznat ekklesii¹ od jiných judejských sekt té doby. Opravdu po první dvě dekády existence ekklesie¹ ji odstavující² považovali za prodloužení národa Israele spíše, než za zcela novou víru.

Asi dvacet let po zrodu ekklesie¹ začali konvertité zvažovat výrazné rozlišení mezi nimi a judejským národem. Tohoto bylo dosaženo zejména skrze objevení se nového plemene odstavujících², vedeného Pavlem, jehož konverze vyžadovala, aby byl oslepen, aby mohl vidět pravdu.

I když byl Pavel uzdraven z jeho fyzické slepoty po třech dnech, strávil čtrnáct let v pustině s božským hledaje uzdravení jeho spirituální slepoty. Během tohoto času zkoumal judejské tradice ve větší míře, než to kdy udělal kterýkoliv jiný odstavující² před ním. Některými způsoby toto posílilo jeho porozumění zákona a proroků jako základů dobré zprávy. Avšak byl také schopen vidět, kde špatná interpretace zákona a proroků vedla vedoucí Israele, aby odmítli jejich mesiáše a aby se stali utlačovateli pravdy. Toto Pavla uschopnilo, aby měl soucítění pro jeho judejské bratry, kteří byli stále chyceni do pasti v zatemňujícím, který kdysi hnal i jeho život.

Toto zrevolucionizovalo Pavlův vzor pro nahlížení pravdy a nakonec vyústilo v jeho vyvinutí toho, co je možná největší spirituální vize všech dob. Nejtužší, neohebný horlivec se stal největším odstavujícím² vděčnosti³. Jeho skvělé přisluhování a učení pomohly objasnit, že se lidé mohou stát christiany bez procházení dveřmi judejských obřadů. Je to opravdu úžasné, neboť Pavel byl kdysi Farisejem z jedné z nejpřísnějších judejských sekt.

Stejně jako odvíjející se Pavlova vize, tak také přeměna ekklesie¹ z toho, co bylo považováno za další z judejských sekt, do vzniku pravého nového stvoření, byl postupný proces. I tak je zřejmé, že nebylo nikdy zamýšleno, aby odlomení od jeho judejských kořenů bylo úplné. Kniha Římanům byla Pavlovým mistrovským dílem teologie a nejjasnějším osvícením Nového kovenantu v bibli. V kapitolách 9-11 Pavel tvrdí, že srdce Judů byla zatvrzena tak, aby nepřijali dobrou zprávu, dokud nebude čas, aby byli vštěpeni nazpět do stromu, který zasadil božský.

V Římanům 11:28 udělal Pavel pozoruhodné prohlášení: "týkaje se dobré zprávy jsou [Judové] nepřátelé kvůli* vám" (New King James Version). Historicky představovali Judové největší zkoušku pro dobrou zprávu, ale to kvůli nám. Svým způsobem jsou Judové pro naši zprávu "zkouškou kyselinou". Pokud ekklesia¹ nedojde ke spirituální zralosti, kde vyprovokuje Judy k žárlivosti, tak jsme ještě nedosáhli toho, do čeho jsme byli volaní.

Srdce Judů byla zatvrzena, aby je bylo obtížné dosáhnout. Tímto způsobem se stali barometrem celého lidstva. Když bude prohlašovaná dobrá zpráva tak dobře, že vštěpí "přirozené větve" nazpět do stromu, tak ekklesia¹ a Israel budou schopni dosáhnout celý svět. To je důvod, proč Pavel promluvil, že by měla být dobrá zpráva prohlašovaná "Judovi napřed". Podle mého názoru toto promluvil ne z favoritismu, ale protože Juda představuje největší výzvu dobré zprávě, a to je to, co my potřebujeme. On také vyhlásil, že jestli odseknutí Judů na krátký čas vyústilo do požehnání pro národy, největší požehnání ze všech bude, když budou vštěpeni nazpět, což je "život z mrtvých". Toto není nic menšího, než přemožení posledního nepřítele.

Porozumění místa "přirozených větví" v plánu božského bylo jedním z velkých historických i přítomných kamenů naražení v ekkesii¹. Pavel nás varoval v Římanům 11:18,21: "Nechlub se podle těch [přirozených] větví,...protože jestli ten božský větve podle přirozenosti neušetřil, aby snad ani tebe neušetřil!"

Arogantní přístup k Judům může způsobit, že budeme odseknuti od vděčnosti³ božského. I tak náš vztah k Judům nemá být kamenem naražení, ale kamenem vykročení. Protože panující dává vděčnost³ pokorným (viz Jakub 4:6), správný vztah k Judům vyžaduje pokoru, která postrčí ekklesii¹ do větší vděčnosti³ a anointování. Podobně, aby Judové uznali místo pro ekklesii¹ v plánu božského, to bude vyžadovat hlubokou pokoru, ale takovou, která uschopní velikou vděčnost³ božského, aby k nim byla prodloužena v nebývalé míře.

Teologie náhrady v dnešní ekklesii¹ propagují aroganci k přirozeným větvím, která způsobila vrávorání mnohých. Tyto teologie nahrazují Israel ekklesií¹ v plánu božského tím, že všechny sliby udělané přirozenému Israeli přisuzují ekklesii¹. V těchto učeních jsou některé zřetelné pravdy a je pravda v porozumění "spirituálního Israele" - těch, zplozených ze spiritu. Avšak jak to Pavel objasnil v Římanům 11, sliby udělané přirozenému Israeli nemohou být odvolané bez napadnutí samotné čestnosti božského. Tyto pomíchané teologie většinou vyústí do oslepení ekklesie¹ k tomu, co je jedno z nejkritičtějších témat naší doby - to je vštěpení přirozených větví nazpět.

Teologie proti náhradě vyrašily také jako reakce na teologie náhrady. Tyto mají Israel jako náhradu za ekklesii¹ ve vztahu ke slibům božského. (O těchto promluvíme plněji v příští kapitole.) Toto je stejně podvržené, jako teologie náhrady, zasévající aroganci v přirozených větvích. Pýcha, nezávisle na její formě, nás odsekne od vděčnosti³ božského.

Historická ekklesia¹ zranila mnohé kultury a národy. Avšak největší spirituální rozdělení není mezi katolíky a protestanty, ale mezi ekklesií¹ a Israelem. Hrozné útoky christianů na Judy nebyly omezené na katolíky. S objevením se protestantské ekklesie¹ po roce 1500 byly v této větvi christianství také rozšiřovány teologie, které v tomto pronásledování pokračovaly. Některé z těchto teologií přispěly k nacisty spáchanému holokaustu. Judové přežili každý další a zdánlivě divočejší útok, ale zranění, která získali od christianů během staletí, jsou hluboká. Toto přimělo Israel, aby srovnával christianství s ničením jejich duší spíše než s jejich záchranou. Toto je pochopitelně zatvrdilo proti dobré zprávě ještě víc. Avšak na toto rozdělení mezi ekklesií¹ a Israelem je nyní zaměřena pozornost a mnoho judejských lidí nachází výjimečnou vděčnost³ pro to, aby odpouštěli a důvěřovali christianům. Toto je začátek odstraňování jedné z největších ze spirituálních bariér.

Božský začal proces připojování [smíření] christianů a Judů a toto není jen současný jev. Bylo mnoho christianů a christianských hnutí, kteří se spřátelili a riskovali jejich životy, aby ochránili Judy od útoků jiných svedených christianů. Mnozí christiané, kteří se snažili ochránit Judy před nacisty, zemřeli po boku jejich judejských přátel v koncentračních táborech.

Jeden příklad toho, jak jednotliví christiané pomáhají umístit základ připojování [smíření] christianů a Judů, začal v roce 1961, když Uli Eiwen, žena pastora Helmuta Eiwena z Wiener Neustadtu v Rakousku, měla šestnáct let. Tehdy, na návštěvě ve Švýcarsku, se dívala na promítání diapozitivů z Israele. Znenadání se jí velmi hluboce dotkl obrázek hory Karmel z Haify. Bylo to, jako by uvnitř ní promluvil hlas: "Toto je tvé volání." Odešla do jejího pokoje a klekla si na kolena a modlila se: "Ježíši, jestli bylo toto od tebe, dej mi prosím tě něco z tvého slova."

Uli otevřela bibli a její oči padly na Ezekiela 2:3: "Posílám tě k synům Israele." Jak pokračovala ve čtení toho, co panující promlouval Ezekielovi, vyskočil na ni verš 4: "Posílám tě k nim a ty jim promluvíš, Takto promlouvá YHWH elohiym."

Také jí oživil část třetí kapitoly, verš 4-6, i když jasnost tohoto poselství se stala zřetelná až o mnoho let později. Verš 5 promluvil: "Protože ty nejsi poslaný k lidu neznámé mluvy a těžkého jazyka, ale k domu Israele."

Velice zamilovaná do Ježíše, Uli okamžitě promluvila: "Ano! Jestli chceš, půjdu." Po této modlitbě šla do postele a příští ráno byla v pokoji přítomnost panujícího. Zakusila hluboký mír, jaký nikdy předtím ani potom nezakusila. Bylo to tak mocné, že se nemohla pohnout. Když to odeznělo, zůstala v ní hluboká láska pro judejský lid. Dost podivné bylo to, že nikdy v jejím životě neviděla ani nepotkala jediného Judu.

Kvůli tomuto rozhodnutí jít do Israele, se Uli rozhodla navštěvovat biblickou školu, kde potkala a zamilovala se do Helmuta Eiwena, studenta, který se připravoval pro pastoraci. Helmut neměl žádný opravdový cit pro judejský lid. "Co bych měl dělat jako pastor v Israeli?" zeptal se jí. "Nemám pro Israel žádné volání a žádné opravdové srdce pro ně."

V roce 1980, potom, co byli Uli a Helmut deset let v manželství, mesianická judejská žena pozvala Uli a jejího muže, který byl nyní luteránským pastorem v malém rakouském městě, aby se zúčastnili týdenního semináře ve Švýcarsku. Během tohoto týdne oba, Helmut i Uli vzali ponoření světícího spiritu. Jak přes ně spirit přišel, Helmut se okamžitě zamiloval do judejského lidu. Nyní byl schopný se připojit k Uli v jejím volání.

O tři roky později brala Uli jídlo kovenantu v jejich luteránském kostele, kde lidé utvořili u oltáře půlkruh. Uli se dívala dolů na podlahu a znenadání uviděla v kameni na zemi svastiku [hákový kříž]. Byla šokovaná! Když se podívala znovu, již to tam více nebylo.

Krátce potom měla Uli další vizi. Tentokrát viděla věž jejich luteránského kostela. Vypadalo to, jako by to byla věznice, a na vrcholu byla další svastika! Uli a Helmut cítili, že jim panující ukazoval něco o jejich ekklesii¹, tak mluvili k jedné starší judejské ženě, která byla nyní členkou jejich ekklesii¹. Tato žena byla v tomto městě během druhé světové války a řekla jim, že Hitler osobně ovlivnil některé významné lidi v tomto kostele jeho antisemitickou filosofií.

Helmut a Uli se spojili asi s deseti členy jejich ekklesie¹, kteří byli částí modlitební skupiny, aby zjistili, jestli je něco potřeba udělat tohoto se týkaje. Společně vešli do budovy ekklesie¹ a zavřeli dveře, aby nikdo nevěděl, co se děje. U oltáře se začali modlit a potvrzovat hříchy bývalých členů ekklesie¹. Někteří jednotlivci v této modlitební skupině byli starší a žili během doby nacistů. Uvědomili si, že opravdu byla spirituální blokáda přes tuto luteránskou ekklesii¹ a panující jim řekl, že vezmou autoritu na zlomení této bariéry.

Od tohoto dne se ekklesia¹ začala měnit. Občané města se obraceli a členové byli přeměňováni. Helmut a Uli si uvědomili úžasnou spojitost mezi požehnáním panujícího a jeho chováním k judejskému lidu. Tato událost v roce 1983 byla přípravou pro další krok, který se měl stát ve městě Wiener Neustadt jen patnáct kilometrů odsud.

V roce 1990 založili Helmut a Uli nedenominační společenství, které pojmenovali Ichtys ekklesia¹. Toto společenství se po dva roky scházelo ve vesnici asi půl hodiny od Wiener Neustadtu. Když se místo stalo příliš malé, začali hledat panujícího pro větší zařízení. On jim dal velice jasně najevo, že měli jít do Wiener Neustadtu a postavit budovu pro ekklesii¹. Toto bylo překvapující, neboť jen jedna osoba z jejich ekklesie¹ žila v tomto městě.

Během dalších dvou let se Eiwenovi poučili, že Wiener Neustadt bylo spirituálně suché místo; jiné skupiny tam zkoušely založit ekklesii¹ a neuspěly. Helmut a Uli se začali ptát panujícího: "Co je s tímto městem špatné?"

Během času modlitby panující řekl Helmutovi a Uli, že chtěl přes toto město ležet stejným způsobem, jako ležel Elijahu přes mrtvého chlapce - ruku na ruce, ústa na ústech (I Král 17:21-22). Rozuměli mu, že tím myslel to, aby oni byli těmi, kteří budou ležet přes toto město jako tělo anointujícího [christovo]. "Jak to máme udělat?" zeptali se. "Panující, řekni nám, co je s tímto městem špatné."

Tehdy Uli uviděla vizi černé knihy v takové temnotě, že viděla jen okraje. Znenadání jasné světlo osvítilo část knihy. Po chvíli poznala určitou část staré městské hradby ve Wiener Neustadt. Tmavá část okolo knihy vypadala, že představuje nějaké zlo v historii města a jasné světlo zářilo na tuto událost.

Příští den šli Helmut a Uli k místu u hradeb, kde Uli viděla její vizi. Tam našli šest judejských náhrobků, připevněných ke hradbě jako monument. Vedle nich byl nápis: "Tyto náhrobky jsou z judejského hřbitova ve Wiener Neustadt, který byl zrušený v roce 1496."

Začali prohledávat historii toho roku a objevili, že v tom čase byl Wiener Neustadt druhou největší judejskou komunitou v Rakousku. Byl velmi krásným místem a nejoblíbenějším městem císaře Maxmiliána I. z Habsburského impéria.

V roce 1496 Maxmilián vydal dekret, promlouvající: "Všichni Judové z Wiener Neustadtu musí opustit město a po všechen čas a věčnost se nesmí vrátit." Po tři sta let po tomto dekretu nebylo žádnému Judovi dovoleno, aby se tam usadil. Někteří Judové přicházeli do města pracovat, ale bylo vyžadováno, aby žili mimo městské hradby. Během sto padesáti let od doby Maxmiliánova dekretu trpělo celé město kulturním a finančním úpadkem. Tehdy pastor Helmut a Uli porozuměli, že přes město bylo prokletí.

Jen v posledním století bylo nějakým Judům dovoleno se vrátit a judejská komunita se rychle vyvinula. Před druhou světovou válkou žilo ve Wiener Neustadt 1200 Judů, což jej udělalo čtvrtou největší judejskou komunitou v Rakousku. Ale v roce 1938 nacisté znovu judejskou komunitu zničili, posílajíce mnohé do koncentračních táborů. Helmut a Uli viděli, že toto jen posílilo to prokletí, které bylo kořenem spirituální tvrze přes jejich město.

I když Helmut a Uli svolali jejich vedoucí dohromady a volali k božskému pro odpuštění, cítili, že neudělali dost. Cítili, že musí udělat něco viditelného - ne jen něco soukromě v pokoji. Mohli by pozvat tyto rakouské Judy, aby tam přijeli, aby je mohli požádat o odpuštění přímo? Tehdy měla Uli další vizi, která tuto myšlenku potvrdila: "Viděla jsem na městské hradbě strom, před těmi náhrobky. Panující promluvil, že tento strom je "Strom uzdravení" pro toto město. Zajímavé o tomto stromu bylo to, že měl velice, velice staré kořeny. Mezi těmito kořeny byl zasazený mladý strom. Viděla jsem život, jako by v tomto stromě pulsovala krev. Cítili jsme, že nám panující promlouval, že tyto kořeny byly semenem Abrahamovým, které bylo zasazeno před pěti sty lety. Mladý strom bylo tělo anointujícího [christovo] v tomto městě a tento strom přinese uzdravení pro město a pro Judy."

V roce 1993 navštívil ekklesii¹ Ichtys přítel, který měl osvědčené přisluhování, který s sebou přivedl asi dvacet lidí. Všichni se shromáždili pro modlitební setkání v nové, ale nedokončené budově. Během tohoto času modlitby měl tento muž vizi, ve které viděl delegace Judů z celého světa, které přicházely do Wiener Neustadtu. Byli oblečení jako na recepci a viděl je popíjet džus v této budově. Promluvil, že z tohoto města vyjde slovo, které půjde k Judům skrze celý svět. Tento přítel neznal význam tohoto proroctví, neboť Helmut a Uli o její vizi nikomu nic neřekli mimo jejich nejbližší přátele a ekklesii¹.

Poprvé Helmut a Uli zcela porozuměli, co panující promlouval. Měli pozvat Judy z Wiener Neustadtu, kteří přežili holokaust a nyní byli roztroušeni skrze celý svět, aby přijeli nazpět a členové ekklesie¹ by je mohli požádat o odpuštění z tváře do tváře. Protože všichni, co přežili holokaust, byli v roce 1938 dětmi, jejich jména a adresy bylo obtížné získat. Avšak zázrak je uschopnil získat adresu posledního hlavního městského rabína.

Pastor Helmut a Uli odjeli do Israele a vysvětlili jejich ideu tomuto rabínovi, který jim řekl, že má seznam dvaceti pěti dalších Judů z Wiener Neustadtu, kteří nyní žili v Israeli. On a devět dalších rakouských vědců byli pozváni nazpět, aby přijali cenu od rakouské vlády. Ostatních devět jelo, ale on ne, neboť poslední slova, co slyšel, když opouštěl Wiener Neustadt jako chlapec, byla: "Vy judejské svině, vypadněte!" A od té doby jediné slovo bylo, "Přijď a převezmi si svoji odměnu!" Silně cítil, že něco mezi těmito dvěma prohlášeními chybělo.

Avšak okamžitě zařídil setkání v Haifě pro tolik Judů z Wiener Neustadtu, jak mnozí mohli přijít. V následujících měsících naplánovali Eiwenovi zájezd do Israele pro jejich ekklesii¹ a 120 členů se zapsalo, že pojedou. Nejen, že chtěli projet Světící zemi, ale obzvláště se chtěli setkat s těmi Judy z Wiener Neustadtu, co přežili holokaust.

Na tomto setkání řekl Helmut judejským přeživším, že ekklesia¹ chce požádat o jejich odpuštění, ale oni odpověděli: "Kdyby nás požádal starosta, abychom přijeli, přijeli bychom, ale nejsme ochotni přijmout pozvání s penězi od soukromých osob jako jste vy."

Judové byli rozsazeni v pokoji s lidmi z ekklesie¹ mezi nimi a jak láska božského plynula ze srdce pastora, plynula také z každého jednoho z jeho sboru. Znenadání, nadpřirozeně, srdce každého z těch judejských přeživších bylo úplně změněno. Řekli, že mohli vidět, že necítili jen lásku Eiwenových, ale celé ekklesie¹. Kvůli tomu se byli ochotni vrátit do města. Bylo to tehdy, kdy Helmut a jeho žena viděli, že připojení [smíření] těchto Judů bylo tak důležité božskému, že poslal většinu těla jejich ekklesie¹ celou tu dálku do Israele, aby přivedl tyto jeho lidi nazpět.

Během posledního květnového týdne 1995 se vrátilo třicet z přeživších Judů do místa jejich narození, většina z nich poprvé za padesát sedm let. Několik dnů před tím zavolal rabín, aby se zeptal: "Mohu, prosím, přivést mého dvanáctiletého vnuka s sebou?" Vysvětlil, že přivedení jeho syna a vnuka s ním znamená, že tři generace exilu tam společně promluví modlitby ve službě šabatu.

Tato služba se stala před městskou hradbou ve Wiener Neustadt, přesně způsobem, jakým to viděla Uli ve vizi o půl roku dříve. "Byla jsem přítomná v judejské službě," promluvila Uli, "a vpředu byla menora s hořícími svíčkami. V první řadě byl starý muž a on se postavil a otočil se, jako by někoho hledal. Pokynul dvanáctiletému chlapci, aby k němu přišel. Muž jej vyzdvihl v jeho pažích a promluvil: 'Můžeš sfouknout svíčky.' Tehdy ten chlapec začal foukat, ale nefoukal ve směru svíček. Foukal do tváře starého muže. Pak ten starý muž i chlapec začali společně sfoukávat svíčky menory. Slyšela jsem hlas, který promluvil: 'Dech otcův dává autoritu dechu syna, aby sfouknul svíce.' "

Tehdy dostala Uli tento výklad snu: když jsou sfouknuty svíce, znamená to, že něco končí. Starý muž symbolizoval otce; dítě symbolizovalo christiany. Božský otec jim dával autoritu zakončit tuto špatnou kapitolu v historii města.

Po službě šabatu bylo podáváno jídlo v hotelu. Znenadání vypukla nevysvětlitelná radost jako exploze. Napřed se zpívalo a pak muži vstali a začali tancovat jeden s druhým. Jedna z žen řekla Uli: "Nikdy jsem mého muže neviděla tancovat!" Tito lidé si nikdy nepředstavili, že se budou smát ve Wiener Neustadt. Protože bylo horko, okna byla otevřena dokořán a zpívání bylo slyšet přes celé město.

Od té doby rozeslali Helmut a Uli další dvě pozvání přeživším Judům z Wiener Neustadtu. Pokaždé se dostavily tytéž projevy radosti a uzdravení.

Nyní Uli rozuměla významu těch slov z její vize ve věku šestnácti let: "Protože ty nejsi poslaný k lidu neznámé mluvy a těžkého jazyka, ale k domu Israele."

Judové, kteří přijeli do Wiener Neustadtu, mluvili rakouskou němčinou, jako mluvili členové ekklesie¹. Uli promlouvá: "V lednu roku 1997 jsme byli v Israeli a navštívili jsme všechny naše nové judejské přátele. Oni pozvali všechny jejich přátele a příbuzné a byli jsme společně v domech asi s dvaceti až třiceti lidmi. Mluvili jsme jim o jejich božském, o holokaustu a o věcech, co se budou dít v Israeli. Když jsme četli boží slovo, mohli jste slyšet spadnout špendlík. Ve skupinách byli nevěřící i někteří silně ortodoxní Judové, ale bylo tam tolik lásky, že všichni byli zajati božím slovem, které slyšeli v němčině jejich dětství."

"Nasloucháme, abychom slyšeli od panujícího znovu, co bude dalšího. Věříme, že v setkání s našimi judejskými přáteli začala nová kapitola. Připojení [smíření] bylo naplněno. Nyní vyhlížíme prohlubování vztahu. Aby mohli poznat lásku jejich božského v osobním a intimním způsobu. Toto je touha našich srdcí."

A toto se stalo. Během návštěvy velké synagogy ve Vídni, byla jedna žena slyšena, jak promlouvala hlavnímu rabínovi: "Po holokaustu jsem již více nevěřila, že je božský. Ale během návštěvy ve Wiener Neustadt jsem našla víru v božském znovu." Po těch setkáních bylo slyšeno mnoho podobných svědectví.

Další spojování [smiřování] mezi Judy a národy se dějí v mnoha jiných místech a způsobech. To, že si Israel a Vatikán vyměnili velvyslance, je významná událost. Evangelíci mají také christianské velvyslanectví v Jerusalemě. Nicméně stále jsme ještě hodně daleko od uzdravení zranění. Ale i tak, před tím, než se uzavře tento věk, tato rozdělující zeď mezi Judou a národním [pohanem] bude odstraněna - skrze anointujícího [christa]. Když budou "přirozené větve" vštěpeny nazpět, nebude to znamenat nic menšího, než vítězství nad smrtícím. To je, že se to prostě nemůže stát dříve, než ekklesia¹ a Judové přijdou do místa finální pokory, skrze kterou nám může být dána finální vděčnost³ božského.

Nevěřím, že ekklesia¹ může plně rozumět záměru pro Israel, dokud nejsme uzdraveni z odmítnutí, protože nás Judové nepřijímají tím, že nepřijímají anointujícího [christa]. Judejský lid má určitě mnohem více toho, co musí přehlédnout a odpustit christianům, i když většina z těch, kteří spáchali ty hrůzné krutosti, nebyli praví věřící [nikdo z nich! pozn.překl.]. My všichni máme zranění, která musíme přemoci, jestli máme mít porozumění. Vyžaduje to od každého pokoru a odpuštění, ale není toto snad základ všeho, k čemu jsme voláni?

Spirituální autorita je vlastně vypouštěna skrze naše zranění. Je to podlitinami panujícího, že jsme uzdraveni. V tom samém místě, kde byl on zraněný, dostal autoritu pro naše uzdravení. To stejné je pravdou pro nás. Ve stejném místě, kde jsme zraněni, můžeme dostat autoritu pro uzdravování jiných.

Například jestli lidé trpěli sexuálním zneužíváním a odpustili jejich viníkům a byli uzdraveni, vždy budou mít zvláštní soucítění pro jiné, kteří utrpěli stejné zranění. Božský je láska a veškerá pravá spirituální autorita je založená na takovém soucítění. Bylo to na základě tohoto spirituálního principu, jak naše zranění může být otočeno do spirituální autority, že Pavel obhajoval jeho odstavování² [apoštolství] tím, že mluvil o zraněních, která utrpěl skrze dobrou zprávu.

Proto judejský lid, který utrpěl nejvíce nespravedlivé pronásledování z rukou národů a ekklesie¹, může mít tu největší autoritu pro přinášení uzdravení těmto oběma. Když lid, se kterým bylo tak špatně zacházeno, ukáže odpuštění, milost a lásku těm, kteří je zranili, jako udělali ti přeživší Judové z Wiener Neustadtu, tak má z toho zázračnou moc. Musíme přemáhat zlo dobrem a co zamýšlel shazující [ďábel] pro zlo, bude přemoženo dobrem.

Podobným způsobem i pravá ekklesia¹, která byla od začátku pronásledována celým světem, může mít zázračnou moc vypustit uzdravení celému světu. My všichni máme hodně co odpustit a hodně toho, co má být odpuštěno nám. Rozhodněme se nyní, že odpustíme tak, abychom mohli být uzdraveni z našich zranění, uvolňujíce tím "nového člověka", který pomůže přinést uzdravení tomuto zraněnému světu.

Asi po dva tisíce let se božský pohyboval téměř výhradně mezi Judy. Potom panující jednal téměř výhradně s národy. Nyní se blížíme ke konci asi dvou tisíc let doby národů, doby, kdy náš vztah s božským zahrnuje všechny cykly odstoupení a obnovení, které zažil dávný Israel. Nyní, na konci tohoto věku, přicházíme do doby Judů a národů dohromady. Vezme to nejvyšší pokoru od každé této skupiny, abychom viděli záměr božského v té druhé, což byl účel božského pro požadavek tohoto spojení. Ani ekklesia¹ ani Israel nemohou dosáhnout jejich určení a jejich volání bez těch druhých.

Israel je nyní spirituálně velice daleko od jeho místa konečného určení v těchto posledních dnech. Mnoha způsoby je ekklesia¹ stejně tak daleko. Judové nevěří doktrínám anointujícího [christovým] a ekklesia¹ byla oklamána k myšlení, že věření jim v našich myslích je stejné, jako věření jim v našich srdcích. Toto často způsobuje naši pýchu na doktríny, což nás odstraňuje z té vděčnosti³ božského, kterou prohlašujeme, takže naše životy manifestují jen pravdu, kterou prohlašujeme.

Konečné spojení obou "do jednoho nového člověka" nebude vypadat jako Israel, dávný nebo moderní. Ani to nebude vypadat jako ekklesia¹, dávná nebo moderní. Co přijde, bude něco zcela nové - něco, co jen opravdu pokorní budou schopni pochopit. Tato pokora vypustí nejvyšší vděčnost³ božského, která vyústí v uzdravení veškerých spirituálních i kulturních zranění. Když budou ekklesie¹ a Israel vštěpeni společně skrze anointujícího [christa], čas obnovení všech věcí může začít a poslední nepřítel bude přemožený.

Zpět
© John Podmolik Ministries & Cesta panujícího Olomouc 1999-2010
www.cestapanujiciho.cz