Kdo jsou to Palestinci?

‘Palestinismus’ není nic víc než politický koncept, spíše než legitimní národní identita
Moshe Dann
13.9.2010

Ministerský předseda Netanjahu vyzval palestinské vůdce, aby uznali právo judejského lidu na národní sebeurčení – "dva státy pro dva národy." Ale jsou palestinští Arabové národem nebo lidem? Na čem je založena "palestinská národní identita"? I když se to dnes bere jako samozřejmost, palestinismus nemá ani dlouhou ani charakteristickou historii, která by mohla vysvětlit, proč je mírový proces mezi Israelem a Araby neúspěšný a proč bude v neúspěšnosti pokračovat.
Palestinismus znamená v podstatě jen jedno: odmítnutí judejského státu v jakékoliv formě. Několik elitních arabských intelektuálů mluvilo o palestinismu, ale nebylo to šířeji přijato. Jak ukazuje v jeho knize o tomto tématu profesor Rashid Khalidi z Columbia University, dokud nezačali sionisté stavět osady, tak místní Arabové nehledali žádnou alternativu.
Zaměřená na opozici proti sionistům spíše než pozitivní sebedefinování byla "palestinská identita" tehdy, stejně jako dnes - negativní. Palestinští vůdci jako mufti Jerusalemy - Hajj Amin al-Husayni, horlivý podporovatel nacistů, a vedoucí terorista [arch-terrorist] Jasir Arafat - "otcové" palestinismu - odmítali sionismus a propagovali terorismus.
Anti-koloniální a anti-sionistická povstání proti britské vládě nebyla směrovaná k dalšímu nezávislému palestinskému státu. Stejně tak nebyly směrovány nacionální arabské násilnosti a pogromy jako například ty v letech 1929, 1936. Nebyla žádná volání po palestinském státě; válečný pokřik byl: "Zabijte Judy."
Arabští vůdci jako Auni Bey Abdul-Hadi řekli Peelově komisi v roce 1937: "Neexistuje žádná země jako 'Palestina'; 'Palestina' je termín, který vynalezli sionisté!"
Během dekády po roce 1930 byly zapáleny protibritské a protijudejské násilnosti nově vytvořenou "arabskou – ne palestinskou - vyšší komisí," což byl centrální politický orgán arabské komunity Mandátu Palestiny.
V roce 1946 arabský historik Philip Hitti svědčil před anglo-americkou vyšetřovací komisí, že "neexistuje v historii něco jako Palestina.” V roce 1947 arabští vůdci protestující proti plánu OSN pro rozdělení argumentovali, že Palestina je součástí Syrie a “politicky Arabové z Palestiny nejsou nezávislou a oddělenou… politickou entitou.”
V roce 1947 navrhla OSN "judejský" stát a "arabský" – ne palestinský – stát. Snahy zorganizovat politické vedení v roce 1948 v reakci na ustanovení Israele se brzy zhroutily.
Dělohou palestinismu byla válka, Nakba (katastrofa) v arabštině - proti ustanovení státu Israele. Pět velmi dobře vyzbrojených arabských zemí udělalo invazi proti vznikajícímu státu připojujíce se tak k místním arabským gangům a milicím v genocidní válce na vyvraždění Judů. Avšak toto nebylo viděno jako válka za palestinský nacionalismus, byla to genocidní válka proti Judům a sionismu samotnému.

‘Palestinci’ byli Judové
Arabské gangy, které zaútočily na Judy v letech 1947/8 byly označovány jako "arabská - ne palestinská - osvobozovací armáda." Důvodem bylo to, že před ustanovením Israele byla zmínka o "palestinském lidu" bezvýznamná, protože arabská spojení jsou předně rodinná a kmenová – ne národní. A také proto, že výraz "Palestinec" tehdy znamenal něco jiného.
Před rokem 1948 ti, kterým se říkalo (a kteří si říkali) "Palestinci", byli Judové, ne Arabové, i když obě skupiny měly stejné britské pasy. Vlastně jen potom, kdy si Judové v Palestině začali říkat Israelci v roce 1948, mohli Arabové adoptovat označení "Palestinec" jako své. Opravdu centrální zpravodajství předisraelské judejské komunity bylo pojmenováno jako "The Palestine Post" – později změněné na “The Jerusalem Post”.
Ustanovení organizace OSN - UNRWA v roce 1949 pro zaopatření arabských uprchlíků poskytlo instituční strukturu pro vybudování a udržování ideje o "arabsko palestinském lidu" – a jejich "práva návratu." Dnes v 58 táborech s ročním rozpočtem téměř miliardy dolarů jsou jejich obyvatelé indoktrinovaní nenávistí a konečným zničením Israele. Vyjma v Jordánsku, které většině darovalo občanství, obyvatelé těchto měst UNRWA jsou přísně omezovaní a jsou jim odepřena základní lidská a občanská práva.
Kdyby nebyla založena organizace UNRWA, tak by dnes možná neexistoval problém "palestinských uprchlíků." Ten problém je kontroverzní definice "arabského uprchlíka" organizací UNRWA, která zahrnuje kohokoliv, kdo si nárokuje bydliště v Palestině od roku 1946 bez ohledu na jeho původ; toto datum je důležité, protože vyznačuje vysoký bod masívního přívalu Arabů z celé oblasti do Palestiny, hlavně z důvodu příležitostí zaměstnání a vyšší životní úrovně.
Tato kategorie "uprchlíků" byla zcela odlišná od všech ostatních v tom, že nezahrnovala jen ty, kteří se zapsali v roce 1949, ale všechny jejich potomky navždy, s plnými právy a výhodami; odhaduje se, že totální populace dosáhne příštím rokem sedm nebo osm milionů a pořád pokračuje v růstu. Toto je jedna ze základních věcí, která zabraňuje jakémukoliv vyřešení arabsko israelského konfliktu. Proto existence organizace UNRWA neustále udržuje konflikt, zabraňuje uznání Israele a plodí násilí a terorismus.
Palestinismus byl definovaný v roce 1964 v PLO Covenant [Ústavě OOP], když Jordánsko okupovalo "Západní břeh," což je jordánský termín z roku 1950 na odlišení oblasti od Východního břehu řeky Jordán a Egyptem drženého pásma Gazy. Jménem "palestinského arabského lidu," tato ústava vyhlásila jejich cíl: "svatou válku" (džihad) pro "osvobození Palestiny," t.j. zničení Israele. Není tam žádná zmínka o Arabech žijících v oblasti "Západního břehu" a pásma Gazy, protože toto by ohrozilo arabské vládce. Arabští "uprchlíci" byli pohodlnými prostředníky [proxies] ve válce proti Israeli; palestinismus se stal náhradním nacionalismem za sionismus, výzvou do zbraně proti Judům.

Řešení je regionální
Tento vyvažující akt již nebyl po roce 1967 nezbytný, když Israel získal oblasti, které byly původně určené pro judejský stát Ligou národů a Britským mandátem - Judeu, Samarii, východní Jerusalemu a pásmo Gazy - a Golanské výšiny, všechny bohaté na judejskou historii a archeologii. O rok později byl PLO Covenant [Ústava OOP] doplněn, aby pokryl obě "okupace" – v roce 1948 a 1967.
Oddaní ozbrojenému boji, jejich cíl se nikdy nezměnil; neschopní porazit Israel vojensky, arabská strategie je teď démonizovat a delegitimizovat, vytvořit další arabský palestinský stát navíc k Jordánsku. Aby se tohoto dosáhlo, tak vymysleli příběh, identitu a étos pro soutěž se sionismem a judejskou historií: palestinismus.
Prezentovaný v PLO Covenant [Ústavě OOP] a v chartě Hamasu (1988), záměr palestinismu je "osvobodit Palestinu" a zničit Israel; není třeba zobrazovat nějaké vykupující sociální nebo kulturní hodnoty.
"Palestinismus" postrádá základní požadavky legitimní národní identity: výrazné, unikátní jazykové, kulturní, etnické nebo náboženské základy; není to nic víc než politicko-vojenský výtvor, současně vedený teroristickými organizacemi Fatah a Hamas. Avšak byl uznaný OSN jako legitimní.
Navzdory mega teroristickým útokům a podpořenou Arabskou ligou muslimskými a "nezávislými" zeměmi byla PLO [OOP] uznána Spojenými národy v roce 1974. V následujícím roce schválila OSN svoji neslavnou rezoluci "Sionismus je rasismus", dala tak souhlas k démonizaci Israele a nasměrovala tak OSN ke zničení Israele.
Mýtus palestinismu pracuje, protože média přijala tvrzení Arabů a PLO a jejich kauzu. Téměř všechna média například používají termín "Palestinec" nebo "Israelem okupovaný Západní břeh" a takto upevňují palestinské nároky spíše než autentická označení, která se objevují na dřívějších mapách - Judea a Samaria, které odkazují na jejich judejskou historii. Termín "West Bank" [“Západní břeh”] je politické, ne geografické prohlášení.
Začátkem devadesátých let minulého století někteří israelští politici, levičácká média, akademici, kulturní elita a někteří právníci přijali "palestinismus” jako způsob pro vyjádření jejich opozice k "osadám" a doufali, že získají nějaké uznání od PLO [OOP]. Jejich snahy kulminovaly v Oslo Accords [Dohody v Oslu] roku 1993, které udělily oficiální uznání palestinismu Israelem.
Protiisraelští akademici v celém světě propagují "palestinskou" archeologii, společnost a kulturu jako značkové jméno a politické poselství. Propagace [advertising] pracuje - pokaždé, když někdo použije termín "palestinský," tak tento mýtus uznává a stvrzuje. Avšak palestinismus bez ohledu na jeho nedostatek historických, kulturních a sociálních kořenů je nyní velmi dobře ustanovený jako politická identita, která vyžaduje svrchovaná práva a teritoriální základnu. Zdá se, že otázkou není jestli, ale kde.
Řešení je regionální. Arabští Palestinci mají nárok na občanská a lidská práva v zemích jejich pobytu, kde žili po generace. Druhý arabsko-palestinský stát, navíc k Jordánsku, které bylo vyříznuto z Palestiny v roce 1922 - jehož populace je ze dvou třetin "palestinská" - nevyřeší žádný ze základních problémů v srdci konfliktu. Tento konflikt není oblastní, ale existenční; uznání judejského státu je anathema [prokletí]. Toto vysvětluje, proč toto palestinsko-arabští vůdci odmítají uznat v jakékoliv formě.
Problém pro palestinismus není "okupace" v roce 1967, ale existence Israele, který je viděný exkluzívně jako domovina Arabů, Palestina je nedílná část arabského světa zcela pod arabskou svrchovaností. Toto je axiomatické [samozřejmé]; nejsou zde žádné výjimky a žádné kompromisy.
Antijudejské podněcování, popírání holokaustu a judejské historie a odmítání práva judejského národního sebeurčení propagované v médiích, mešitách a školách, je definicí toho, že palestinismus je největší překážkou pro mír.

Autor je spisovatel a žurnalista žijící v Israeli.
_________________________________________________________________

Z YNetNews www.ynetnews.com přeložil J. Podmolik.