Austrálie

Avram Yehoshua

23. února roku 1999 jsme měli báječný čas ve svědčení. Právě jsme vyšli z centra Jerusalemy, kde byl náš P.O. Box, do potravinářství, které bylo blízko místa, kde jsme žili - asi tři míle na jih. Nastoupili jsme do autobusu číslo 18 a vystoupili několik zastávek před tou, kde jsme normálně vystupovali, abychom koupili nějaké pomeranče, avokáda, jablka a další jídlo. Ten obchod měl mnoho ovoce zvenčí, a tak jsme si vzali nákupní vozík a dávali do něj pomeranče a tangeriny, když k nám přišly dvě náctiletá děvčata. Zeptaly se nás, jestli máme čas na to, abychom jim odpověděli na nějaké otázky o životě v Israeli.
Řekli jsme jim, že máme, a potom ta první dívka, Hana, začala otázkou, co si myslíme o životě v Jerusalemě a jak budeme volit v nastávajících volbách. Ruti řekla, že jsme nazpět jen asi měsíc a půl, ale že bydlíme v Jerusalemě po dva roky a že milujeme žít v Israeli. Myslíme si, že Israel je jediným místem pro judejský lid, kde by měl žít.
Potom Ruth, ta druhá náctiletá dívka, se zeptala jak budeme volit. Řekl jsem jí, že nepůjdeme volit a že jsme nechali tyto věci v božích rukou. Ty dívky byly Judejky z Austrálie a byly zde na dovolené již asi dva týdny. Chtěly vědět, jak se tady lidem v této zemi líbí, protože by tady jednoho dne možná chtěly žít.
Hana se ptala, jak bychom volili, kdybychom volili. Já jsem to otočil a zeptal se jich, jak by ony volily, kdyby mohly. Obě řekly, že by volily buď Labor nebo Meretz, a já věděl, že máme problém : ) Labor je strana, která chce dát ‘zemi za mír,‘ a strana Meretz by dala celý Israel Arabům za ‘mír.‘
Podělil jsem se s nimi o historii Israele, který se znovu zrodil roku 1948, když šest arabských národů začalo válku proti tomuto malému státu. A jak Spojené národy přišly s plánem. S plánem rozdělení Arabům, kteří zde žili před válkou, aby měli polovinu země a Judové tu druhou polovinu. Ale Arabové to nechtěli, bylo jim řečeno Sýrií, Egyptem, Saúdskou Arábií, Irákem, Iránem a Jordánskem, aby opustili jejich domy a ‘vypadli z cesty‘, protože oni měli přijít a vyhnat všechny Judy do moře (Středozemního moře). Potom ti, kteří zde žili, by se mohli vrátit a vyrabovat všechny domy Judů.
Ale Bůh měl jiné plány a ti Arabové žijící v zemi Israele byli chycení mezi kamenem a tvrdým místem, když válka skončila, protože žádný z jejich arabských bratrů z válčících zemí je nechtěl. Oni je jen použili jako zástavy. V té válce roku 1948 se Jordánsko zmocnilo území západně od řeky Jordán, které je biblicky známé jako Judea a Samarie, čemu dnes noviny říkají: ‘Západní břeh‘ (od řeky Jordán). Ale i tehdy, žádný národ, ani dokonce arabské národy, neuznaly nárok Jordánska na to území.¹ Jordánsko také zabralo východní část Jerusalemy, kterou okamžitě znesvětili zničením všech synagog, které tam byly. A po dvacet roků nemohl jít žádný Juda ke Zdi nářků a modlit se tam, protože byla v rukou Jordánska.
V roce 1967, když Arabové hledali, jak pobít malý Israel, potom co to zkoušeli v roce 1948 a 1956, Israel zabral Judeu a Samarii a východní část Jerusalemy (“Staré město”) s jejími čtyřmi čtvrtěmi: arabskou, christianskou, arménskou a judejskou. S tím přišla oblast Chrámové hory. Bůh nám dal zbytek naší domoviny.
Jedna z těch dívek jménem Ruth mě přerušila a zeptala se: “Neměli by mít Palestinci jejich vlastní zemi?” Já jsem řekl: “Jistě!” Ale proč chtějí zemi, kterou dal Bůh Judům? A to nás přivedlo k písmům. Řekl jsem, že země Israele nenáleží arabskému lidu a že ji nevlastní judejský lid. Ta náleží Bohu Israele, který ji dal synům Abrahama, Isaaka a Jakuba, aby na ní žili a vlastnili ji (Lev. 25:2 3). Nikdo neměl právo ani autoritu odevzdat Zemi, kterou dal Bůh nazpět judejskému lidu. Ani vláda Israele.
A pak jsme se dostali k věcem jako: “Je opravdu Bůh?” a Bible je “opravdu napsaná jen lidmi, takže jak si můžeme být tak jistí?” K našemu potěšení se k nám připojilo několik dalších teenagerů, všichni ze stejné skupiny z Austrálie, a já jsem se s nimi začal podílet o to, že jediná cesta k pravému míru může být jen tehdy, když se naše srdce stanou taková, jako má Bůh. Řekl jsem jim o tom, co řekl Bůh skrze Ezekiela, jak on nás Judy přivede nazpět ze všech zemí, kde nás on rozsel, a že nás pokropí čistou vodou (Ezek. 36:22-27). A právě tehdy muž z obchodu, protože začalo zapadat slunce, začal zatahovat plátěnou roletu nad námi a přes některé z nás z ní padla voda. Smáli jsme se. Toto neuniklo dívce jménem Irit. Stále jen kouřila a hrála si na ‘kliďasku’ [‘cool one’], ale jak jsem mluvil o reálném životě od Boha, viděl jsem v jejích očích, že její srdce bylo toužebné. Pokračoval jsem a řekl jim, že Bůh chce vyjmout jejich kamenné srdce a nahradit ho srdcem z fleše a že chce umístit uprostřed nich jeho spirit.
Potom k našemu překvapení se k nám připojilo několik dalších a než jsme se nadáli, mluvil jsem k asi čtrnácti teenagerům. Říkal jsem jim, že může být veliký rozdíl mezi náboženstvím a Bohem. Řekl jsem, že znám Boha osobně skrze jeho spirit a jeho slovo. A že to je jeho spirit, který dělá jeho slovo živým a že Bůh chce, aby měli jeho spirit také. Bůh chce, aby ho opravdu znali, tak jako Mojžíš, král David, Isajahu a jak ho znali všichni proroci.
Zase jsme se vydali na další “tenký led” [rabbit trail], když Michael řekl: “Vidím, že opravdu věříš Bohu, ale to může být jen pro tebe. Jsi ve své víře silný.” A já jsem mu řekl: “Ne, nejsem. Chodím už s Bohem 23 roků a vím, jak slabý a hříšný opravdu jsem. Když jsem přišel k Bohu, myslel jsem si, jak jsem silný, ale začal jsem pak vidět moje slabé, toulavé a rebelující srdce. Ale Bůh mne miluje a odpustil mi a uschopňuje mě s ním chodit. A já ho dnes miluji více než kdykoliv předtím.’
Hana řekla, že my máme být světlem národům, a tak neměli bychom proto dovolit Palestincům, aby měli svoji zemi? (Je úžasné, jak člověk mluví a myslí si, že ostatní naslouchají : ) Řekl jsem jí, že jsem “pro - dát Palestincům zemi, jen ne tu naši. Oni nikdy neměli svoji zemi, takže jejich trvání na ‘právu’ na tuto zemi je totálně lživé.”
Britové slíbili dát Judům celou zemi, která je nyní Jordánskem, stejně tak jako celý Israel. Ale po první světové válce od toho couvli a vytvořili Jordánské království. Jestli mají někde žít Palestinci, kteří žijí v Israeli, tak je to tam. A opravdu, mnoho Palestinců tam žije. Jordánsko je jejich země. Dát jim zemi pojmenovanou Palestina v Judei a Samarii s částí Jerusalemy jako jejich hlavním městem je výsměch historii a spravedlivosti. Jejich křik o zemi, že je jejich, prostě není pravdou. Oni nikdy neměli svou vládu a Jerusalema nebyla nikdy jejich hlavním městem. Oni jsou prostě Arabové, kteří zde žijí, z nichž většina přišla v minulém století z arabských zemí, aby pracovali pro Judy, protože ti jim platili více, než by oni mohli dostat v jejich vlastní zemi. Jejich kultura je arabská, stejně jako jejich jazyk. Vůbec se neliší od svých arabských bratrů, kteří žijí v Jordánsku nebo v Libanonu nebo v Saúdské Arábii.
Když Jordánsko okupovalo Judeu a Samarii a část Jerusalemy v roce 1948, nikdo nikdy neslyšel o “palestinském” Arabovi. Vlastně jako “Palestinci” byli označovaní Judové, kteří tam žili. Ale tito Arabové byli pyšní na to, že jsou Arabové. Oni nikdy nemluvili o tom, že by chtěli svoji vlastní zemi, když jim vládlo Jordánsko. Jen o mnoho roků později, potom, kdy Israel znovu zabral území v roce 1967, začali poprvé říkat, že mají “práva” na “jejich” národ. Je to všechno lest arabských národů, které chtějí vyhnat Judy do moře.
A potom jsme přešli na novou “králičí stezku” o nastolení zlatého věku bratrství lidstva. (Toto je populární mezi liberálními Judy, kteří se označují jako ‘Reformní Judové’) Řekl jsem jim, že jestli toho člověk nebyl schopný v 6,000 rocích, tak se to nestane teď. Člověk je zlomyslný v celém světě. Němci nemají rádi Francouze a Japonci shlížejí dolů na Korejce, Britové shlížejí na Američany, atd, atd, atd. Srdce člověka je zlomyslné a na to je jen jediné vyléčení a to je boží vyléčení. Je to jedině skrze mesiáše, skrze kterého máme naději na nové srdce. A potom jsem se jim svěřil, že jsem našel mesiáše Israele v Ježíšovi. Čekal jsem nevěda, jak budou reagovat. Nereagovali, a tak jsem pokračoval.
Zeptal jsem se jich, jestli vědí, že jsou dva proudy mesianického myšlení v rabínském judaismu a nikdo z nich to nevěděl, i když mnozí z nich studovali v synagoze. (Toto není nezvyklé, protože rabíni nechtějí otevřít něco, co by mohlo vést k tomu, že by mohl být Ješua viděný jako mesiáš.) Řekl jsem jim, že starodávní rabíni viděli dva různé myšlenkové proudy na mesiáše v písmu a přišli k tomuto závěru - protože je nemohli sladit, tak musí být dva různí mesiášové. Jeden: mesiáš - syn Davidův, který bude navždy kralovat (II.Samuel 7:12-16); a ten druhý: mesiáš - syn Josefův, trpící pracovník, který zemře za naše hříchy (Isajahu 53:4-6). Ale Bůh hodil našim rabínům točený balón a poslal mesiáše Ješuu, aby zemřel za naše hříchy před 2,000 roky, vyzvedávaje ho z mrtvých, aby se usadil po jeho pravici, a brzy ho pošle nazpět, aby vládl na Davidově trůnu navždy.
Jako Josef, který byl prodaný do otroctví jeho bratry, ale povstal jako druhý v autoritě přes celý Egypt, protože Bůh měl plán pro záchranu jeho bratrů skrze Josefa a stejně takový byl případ Ješuy. On byl také odmítnutý jeho bratry - námi Judy, jako národem, ale on vstal z mrtvých zázračnou mocí Boha Israele, aby dokázal, že je boží královský mesiáš. Řekl jsem jim, že jsme tam nebyli a neviděli to, ale že když budou hledat Boha Israele a zeptají se ho, jestli je jejich mesiáš Ješua, že to poznají sami.
Museli jsme mluvit asi hodinu nebo víc, když jsme stáli před obchodem s potravinami u ovoce a zeleniny. Ruth se potom zeptala Ruti (mé ženy) na zrovnoprávnění žen a na svobodu. “Necítíte se jako ve vězení, když musíte dělat všechny ty náboženské věci?” Ruti se podělila s tím, že si myslela, jak je svobodná, když byla mladá, když nechodila s Bohem a dělala si cokoliv chtěla. Ale řekla, že poznala pravou svobodu tehdy, když dala svoje srdce mesiášovi Ješuovi. Ruti děvčatům vylila svoje srdce a ty byly zasažené její upřímností a láskou pro ně. Nakonec některé z nich odešly, když byly volané, aby někam šly, ale mnohé zůstaly až do okamžiku, že se opozdily na jejich další exkurzi. Byly ohromené, světící spirit byl mezi námi a přitahoval jejich srdce k vodám života. Dal jsem jim naše jména a telefonní číslo a řekl jim, aby nám zavolaly, kdyby měly nějaké další otázky nebo pokud by si chtěly ještě popovídat. Prosím modlete se za ně, obzvláště za ty, jejichž jména si pamatujeme: Michael, Hana, Ruth, Carli a Irit. Děkujeme vám.

Na závěr:
1 Jedině Británie a Malajsie vlastně uznaly “právo” Jordánska na území. Samozřejmě, Británie stále hledala “přízeň” a vliv na Středním východě (tj. ropu).

Z webové stránky www.wordofmessiah.org přeložil J. Podmolik