Americký omyl
Pohled administrativy USA na konflikt založený na sedmi falešných předpokladech
Giora Eiland
26.5.2009
Již po
několik týdnů nám komentátoři říkají, že kdyby jen Israel souhlasil na přijetí
postoje USA týkaje se řešení dvou států, bylo by možné urychlit progres a
zabezpečit dohodu konečného statutu.
Tato
hypotéza je založená na sedmi předpokladech, které jsou všechny falešné. Kdyby
administrativa USA udělala opravdové zhodnocení a prozkoumala základní
předpoklady podtrhující toto řešení, mohla by dospět k jinému závěru.
Takže
jakých je těch sedm falešných předpokladů?
1. “Ustanovení
palestinského státu v linii hranic z roku 1967 je esence palestinských
národních aspirací.” Je pravdou, že se Palestinci chtějí zbavit israelské
okupace, avšak malý a rozdělený stát, jehož vláda by je nutila k ukončení
konfliktu a jejich požadavků, je pro Palestince spíš noční můra než národní
aspirace. Mohli si takový stát zajistit v minulosti již třikrát (v roce 1937,
1947 a 2000,) avšak třikrát tu nabídku s hrůzou odmítli. Co je základem pro
předpoklad, že se palestinský ethos, který je založený na “touze po
spravedlivosti”, “potřebě pomsty“, uznání jejich diskriminace a hlavně “právu
návratu”, najednou tak změnil?
2.“Trhlina mezi
israelskými a palestinskými pozicemi je přemostitelná.” Realita je však jiná.
To maximum, jaké může israelská vláda (kterákoliv israelská vláda) Palestincům
nabídnout a stále politicky přežít, je daleko od minima, které palestinská
vláda (kterákoliv palestinská vláda) bude schopna přijmout a politicky přežít.
3. “Egypt a
Jordánsko chtějí vidět israelsko-palestinský konflikt vyřešený, a proto budou
přispívajícím faktorem.” Realita je jiná: i Egypt i Jordánsko preferují, aby
“status quo” [současný stav] zůstal, pomocí něhož bude konflikt pokračovat a
oni mohou dále obviňovat Israel. Pokud bude konflikt existovat, Egypt má
definitivní výmluvu pro všechny domácí a regionální problémy. Mezitím pro
Jordánce, sousedy palestinského státu - pravděpodobně pod vládou Hamasu - by to
znamenalo konec jejich Hašemitského království.
4. “Dohoda
konečného statutu přinese stabilitu a bezpečí do regionu.” Přesný opak je
pravdou. Není žádná šance, aby byl tento malý a rozdělený palestinský stát
životaschopný. Frustrace vytvořená touto situací (v Gaze určitě) a také tím, že
Israel bude zbavený “obranyschopných” hranic, je zřetelnou základnou pro
nestabilitu.
5. “V této době
máme příležitost, kterou nesmíme minout.” Když porovnáme situaci, která trvá
dodnes se situací, která byla v roce 2000, dojdeme k jasnému závěru, že šance
pro zabezpečení dohody tehdy byla mnohem větší, než je v současnosti, avšak
nestalo se to. Je v této době možné dosáhnout dohodu v Judei a Samarii bez
ohledu na Gazu, kde je dominantním palestinským hnutím Hamas?
6. “Progres na
palestinské frontě je životně důležitý, aby se získala podpora od arabských
států proti Íránu.” Jak jsou tyto dvě situace spřízněné? Arabské státy (jako
Egypt a Saúdská Arábie) mají vrcholný zájem o udržení Íránu na uzdě bez ohledu
na palestinskou otázku.
7. “Je jen jediné
řešení konfliktu.” Na čem je tento předpoklad založený? Kdy byl zde nebo v USA
udělaný důsledný průzkum, který by zvážil škálu možností? Mohou být snadno
předloženy alternativní řešení, podle kterých by již Palestinci nebyli pod
kontrolou Israele.
Naneštěstí
a bez ohledu na způsob, kterým bylo udělané americké zhodnocení, závěry Obamovy
administrativy jsou jednoznačné. Šance pro zabezpečení dohody pro konečný
statut na základě formule řešení dvou států a její úspěšná realizace nejsou o
mnoho větší, než byly vyhlídky v roce 1993 (Oslo), 2000 (Camp David) a 2007
(Annapolis).
Měli
bychom doufat, že to téměř jisté selhání nebude mít negativní následky na
dalších frontách, takových jako snaha brzdit Irán nebo svazky Israel-USA.
Z www.ynet.co.il (YnetNews) přeložil J. Podmolik.