---

Objednat....

Vy musíte být zplozeni shora! Ale rozhodnutí je tvoje...

Možnost 1.

Napřed bylo "nic" a pak to.....vybuchlo!? Potom, po mnoho miliard let, se seskupovaly plyny, které postupem doby zhoustly do planet, důmyslně seskupených v galaxiích visících v prostoru. Jen na planetě jménem Země zůstalo něco chemické polévky, která pokračovala v produkci "života" destrukcí.

Z této chemické polévky se "vyvíjelo" všechno od mikrobů přes trilobity, ryby, koně, ptáky, opice, až po člověka (někdy se vývoj "rozhodl" dát cestou rostlinnou, od mrkve přes obilí až po borovice). Toto vše se zdokonalovalo skrze vraždění, aby přežily silnější mikroby, takže se mohlo časem "vyvinout" ptactvo, protože plazům (kterým za nějaký čas narostly potřebné nohy) bylo přece jen potřebnější létat. Toto vše se však stalo jen díky tomu, že některým rybám již voda přestala vyhovovat a proto se "vyvinuly" do "suchozemských" plazů. Dá se s určitostí předpokládat, že jim tento "vývoj" ulehčily deště, než se původně "podvodním" bytostem vyvinuly plíce, aby tyto už nebyly omezovány žábrami závislostí na vodě. Takto vlastně vznikli "živočichové", neboť pod vodou se nedalo žít i čichat zároveň. To lepší se samozřejmě zachovalo, protože pozabíjelo to méněcennější. Proč některé ryby ustrnuly ve vývoji a spokojily se s životem ve vodě, zatím nevíme. Je však zcela pravděpodobné, že když ty dravější druhy pokračovaly ve vývoji na souši, zbývající ryby se již "nepotřebovaly" dále vyvíjet. Vraždění je v podstatě "normálním" vývojovým prostředkem "matky přírody" k lepším druhům. Kdo má tedy právo tento "vývoj" zakazovat a trestat? Omezováním zabíjení se vlastně zabraňuje zlepšování žijících bytostí a hlavně téměř dokonalého člověka!

Možnost 2.

Umírání, zkáza, stárnutí, nemoci a veškeré ostatní zlo je výsledek rozhodnutí člověka věřit někomu jinému, než božskému stvořiteli, který je spravedlivý ke každému.

Bůh všechno stvořil, proto má i právo pro všechno ustanovit zákony a pravidla, neboť jedině on ví vždy, co je správné. Díky jeho slovu máme přesné definice hříchu a nemusíme být v ničem závislí na "názorech" a zbytečných filosofiích lidí, dokonce ani o homosexualitě. On také prohlásil - Nezavraždíš! - proto i víme, že vraždit je zlo (Ex 20:13, Deut 5:17, Mat 5:21). Díky jeho slovu také víme, že smrtící spirit je nepřítel, který bude nakonec odstraněn a "udělán nepracujícím" (I Kor 15:26, 54-55) a život bude neomezovaný a věčný. Jeho slovo je pravda (Jan 17:17).

Ježíš se vzdal svého božství - sám se vyprázdnil z jeho glory (Filip 2:7) a sestoupil s trůnu, aby nás vykoupil jako člověk svého příbuzného z otroctví (viz Ex 13:13-16, Lev 25:47-55, Heb 12:23). Vykoupení zahrnuje i vzkříšení mrtvých, jak prorokoval Ošea. Ježíš nás po dvou dnech udělá živými a třetího dne vyzdvihne (Ošea 6:2-3, 13:14).

Bible je boží slovo, což je jediný pravdivý záznam historie i budoucnosti světa, proto můžeme očekávat naplnění jeho slibu o našem vzkříšení do věčného života s jistotou.

Genesis znamená Zrození

Celé poselství záchrany člověka stojí nebo padá na uznání a porozumění první knihy bible - Genesis. Ježíš i všichni pisatelé jednotlivých částí bible se na Genesis neustále odvolávali. Je to základ pro všechna biblická učení. Protože ...ve vládě byl ten slovo...a božský byl ten slovo (Jan 1:1) a neustále je.

Když bůh vše stvořil, neexistoval ve světě hřích a všechno bylo poslušné. Zlo neexistovalo, nebyly nemoci, nic se nekazilo a nic neumíralo. Bůh stvořil vše dokonale.

Slib božského otce pro jeho děti je: Ale ten božský míru sám ať zasvětí vás celé dospělé a celé dědictví vaše - spirit a duši a tělo - bezvadně hlídané v přítomnosti panujícího našeho Ježíše anointujícího (I Thes 5:23).

Pro lidi bez znalosti bible je obtížné si představit božského stvořitele jako bytost s tělem z materiálu. Božský je spirit, ale spirit je substance. Bůh sám má substanci nebo-li materialitu - ne pozemskou t.j. fyzickou, ale nebeskou nebo-li spirituální. I tělesné formy zpravodajů (andělů) jsou z této materiality, jinak by nebyly určité a rozeznatelné.

Na základě biblických informací o materiálu těl nebeských bytostí, i o podstatě stvořitele samého, vidíme, že to je světlo, oheň, energie (Eze 1:13,26-28). Bible je popisuje v mnoha souvislostech jako "glory" (viz minislovník).

Slovo nám říká, že YHWH elohiym uhnětl (yatsar) člověka z prachu půdy a vdechl do jeho nozder dech života a člověk se stal do žijící duše (Gen 2:7, I Kor 15:45-49). Udělal člověka v jeho zastínění (tselem), podle jeho podoby nebo-li formy (Gen 1:26-27) - nejen v jeho vlastní formě, ale vdechl do něj sebe samého, tu nebeskou substanci, materialitu, ze které je on sám (Zech 12:1). Vdechl sebe do člověka a člověk se stal kompozicí té nebeské materiality a materiality pozemské.

Člověk (hebrejsky adam), stvořený syn božského, byl čistý, bez hříchu, stejně jako stvořitel sám. První člověk se mohl dívat do tváře božského, neboť byl ryzí, jako on byl ryzí. Stvořitel mu jako synovi dal svoji spirituální autoritu a zázračnou moc přes celé fyzické stvoření.

S autoritou je vždy dána zodpovědnost a podmínky.

Podmínka pro člověka byla: Z každého stromu zahrady můžeš jezením jíst, ale ze stromu poznání dobra a zla nebudeš jíst, protože v den, kdy z něj budeš jíst umíráním zemřeš (Gen 2:16-17). Práce víry byla: nejíst to zakázané.

Nemoc je začínající umírání, smrtící spirit je žoldem nebo-li dospěním hříchu (Řím 6:23, Jak 1:15). Nemoc přišla jako výsledek prokletí skrze hřích a stejně jako hřích urychluje usmrcení fyzické živé hmoty - fleše.

Člověk sám sebe ani jiného člověka nemůže nikdy zachránit, proto potřebuje zachránce, vykupitele z otroctví. Jedině stvořitel mohl udělat podmínky pro cestu, aby dostal člověka nazpět do božské přirozenosti, aby spojil boha a člověka nazpět do jedné bytosti (viz Efes 2:15-16). Proto ten příkaz - vy musíte být shora zplozeni (Jan 3:7).

Ježíš byl zplozen jako adam, byl zplozen z božského a podílel se fleší a krví (Heb 2:14), dostal fyzické tělo skrze Marii. Oba byli tedy adamové (člověk z prachu půdy), oba přišli vyprodukovat rasu. První adam padl do otroctví hříchu a zplodil rasu potomků omezených tímto otroctvím, bez autority nad hříchem. Tato rasa tvoří rodinu "padlého" člověka. Poslední adam nezhřešil a skrze něj je zplozena rasa potomků, kteří mají autoritu být neomezovaní hříchem. Tato rasa tvoří rodinu člověka "vzkříšeného" z mrtvých.

Ježíš mohl hřešit stejně jako první adam, kdyby se rozhodl. Ježíš byl povinen připodobnit se v tomto světě člověku, musel převzít Abrahamovo semeno, ne podstatu přirozenosti "andělů" (Heb 2:16). Musel se narodit do podřízené situace lidské rodiny, pozice padlého slabého člověka pod autoritou vlády padlého zpravodaje ("anděla") Satana; a pod zákonem, daným skrze Mojžíše (Gal 4:4).

Je nutno rozumět podstatě člověka, abychom pochopili, co se stane při znovunarození, a proč.

Tělo spiritu je substance, materiál nebeský - spirituální.

Tělo fleše je substance, materiál pozemský - fyzický.

Spojnicí mezi těly těchto dvou materiálů je tělo kapalné - tělo krve (což je duše), skrze které předává spirit životní energii tělu z fleše - "spirit je to život dělající" (Jan 6:63).

V zákoně je psáno: ...duše fleše je v krvi a já jsem vám ji dal přes oltář, aby udělala zakrytí vašich duší, protože je to krev, co dělá zakrytí pro duši (Lev 17:11), ale častěji je psáno, že duše je krev (Gen 9:4, Lev 17:14 - 2x, Deut 12:23). Je i psáno, že se má dát duše za duši (Ex 21:23, Deut 19:21). Ježíš umístil, vylil jeho duši za člověka (Deut 12:23-27, Psalm 22:14, Isa 53:12, Jan 10:11,15-18, 15:13), aby jej vykoupil z otroctví, dal duši za duši.

Vy musíte být zplozeni shora!

Toto je promluvení Ježíšovo pro všechny lidi. Nejen pro ty, kteří byli jeho současníky v době, kdy zcela odložil jeho božství a podřídil se systému tohoto světa tím, že se narodil jako člověk. On přišel ukázat cestu nazpět k božskému otci pro nás všechny. Přišel jako pastýř, který svolává jeho ovce a ti, kteří poslechnou hlas jeho volání, jej budou doprovázet tam, kde je nyní on. Není to přinucení v nátlaku, je to přivolávání lásky, kterému člověk musí věřit. Láska nenutí, ale volá - protože takto božský miloval svět - tak, že syna jeho, jediného zplozeného dal, aby každý ten, věřící do něho nebyl zničen, ale držel život věčný. Protože neodstavil božský jeho syna do světa aby svět soudil, ale aby ten svět skrze něho byl zachráněn (Jan 3:16,17).

Bůh stvořil člověka ve svém zastínění (tselem - v zahalení své glory, t.j. zázračné moci) podle své podoby, jako své dítě. Stvořitel je láska (I Jan 4:16) a člověka tak miluje, že mu dal ihned na začátku dar zázračné moci a autority přes všechno na zemi. Dal každému člověku také dar svobodné vůle, osobního rozhodování, který se musí každý naučit používat. Člověk svým nesprávným rozhodnutím neposlechnout stvořitelovo varování, degeneroval z pozice vládce tohoto světa na slabého tvora, podřízeného smrtícímu spiritu, kterého neuposlechnutím sám pozval a skrze něj udělal svým pánem Satana. Skrze tento smrtící spirit přišly všechny problémy včetně nemocí, jako výsledek prokletí přes celé fyzické stvoření. Člověk se tímto CHYBNÝM rozhodnutím MINUL požehnání, t.j. veškerého dobra, které stvořitel připravil pro něho i všechny jeho potomky.

Chybovat nebo-li minout se cíle je přesný význam výrazů v hebrejštině i řečtině, které jsou prezentované v biblických překladech jako slovo hřešit.

Člověk tedy degeneroval. Zhoršil nejen své postavení v autoritě, ale ztratil i svou podstatu - boží přirozenost se zázračnou mocí. Shazující (řecky "diabolós" t.j. ďábel) s hebrejským jménem Satan ("napadající") je otec toho falešného nebo-li veškeré lži (Jan 8:44). Později přišel i s "nápadem" teorie "evoluce", což je teorie vývoje člověka z opice, t.j. z nižšího druhu do vyššího. Toto je ve skutečnosti teorie "samovolného zlepšování se" bez uznání stvořitelovy moudrosti a bez podřízení se jeho zákonům a principům. Satan podporuje myšlení člověka o jeho zlepšování sebe samého, což je vlastně podstatou všech východních náboženství (např. budhismus) a humanistických filosofií.

Opak je ale pravdou - jde o nové stvoření, ne o "zlepšení". Každý člověk se musí rozhodnout, jestli uzná a udělá to, co je psáno v bibli nebo to odmítne a neudělá.

Jinými slovy - každý člověk se musí vrátit na začátek a naučit se věřit slovům stvořitelovým a přestat ospravedlňovat sám sebe. Musí souhlasit s božským slovem - věřit mu v srdci a potvrdit tento souhlas ve svých ústech. Podřídí se tak autoritě božského, neboť si uvědomuje, že potřebuje záchranu panujícího (hebrejsky YESHUA, řecky IESOÚS, což je do češtiny přizpůsobeno jako JEŽÍŠ).

Jestli měl Ježíš pravdu, tak měl pravdu absolutně ve všem nebo vůbec v ničem. Nikdo nemůže říci, že Ježíš byl "dobrý učitel" nebo "prorok", jestli neuzná, že měl pravdu zcela ve všem. Prohlášení Ježíšova jsou tak autoritativní a smělá, že jestli řekl něco, co není pravda úplně, tak by musel být falešným prorokem, ne dobrým. Takže se každý důsledně uvažující člověk dostane zpět ke stejné otázce - buď je on pravda (Jan 14:6) nebo je lhář, buď je pravda všechno, co řekl nebo nic. Ježíše nelze brát "napůl". Proto je i nezbytné osobně poznat, co je psáno v bibli, že Ježíš řekl, nespokojit se jen s tím, co předkládá jakákoliv náboženská skupina.

Podívejme se na stěžejní verše - na to, co řekl Ježíš Nikodemovi a nám všem osobně: Amen, amen ti vykládám - když někdo není zplozen shora, nemůže vidět království božského. Nikodemos k němu vykládá, Může být člověk zplozen, jsa starý? Nemůže do břicha jeho matky dojít podruhé a být zplozen? Ježíš odpověděl, Amen, amen ti vykládám - když někdo není zplozen z vody a spiritu, nemůže dojít do království božského! To zplozené z fleše je fleš a to zplozené ze spiritu je spirit. Nediv se, že jsem ti řekl - Vy musíte být zplozeni shora! (Jan 3:3-7)

Být zplozený shora znamená mít spirit znovu zplozený z božského stvořitele (Jan 1:13, I Jan 3:9, 4:7), jen takto může mít člověk přístup k moudrosti božského spiritu.

Poznámka: Jsou používána označení být shora zplozený, nebo znovunarození (Mat 19:28, Tit 3:5), dokonce i být znovu zplozený (I Petr 1:23). Všechna tato označení jsou biblicky správná, doplňují se navzájem a vykládají totéž - náš spirit (duch) musí být znovu narozený, zplozený shora z božského spiritu, z nebeského království.

Uznání nutnosti záchrany

Skutečně prvním největším rozhodnutím člověka je uznat, že vůbec potřebuje být v Ježíšovi zachráněný. To je otázka, kterou se snaží všechny kultury a všechna náboženství zakrýt. Jen bible vysvětluje důvod, proč je to nezbytné.

Adam a Eva neřekli stvořiteli do tváře, že jej odmítají, ale odmítli se držet toho, co jim on řekl a rozhodli se udělat opak tohoto příkazu. Uvěřili Satanovu ujištění, že to, co božský řekl, není pravda, že "nezemřou umíráním".

Člověk se takto stal otrokem a majetkem Satana, neboť se k němu "přistavil" tím, že jej poslechl (Řím 6:16).

Bible vysvětluje, že od té doby jsou všichni potomci muže a ženy "mrtví těmi poklesky a hříchy...mrtví v poklescích" (Efes 2:1-5, Kol 2:13) a spirit každého člověka, který není "stvořený v anointujícím Ježíši" (Efes 2:10), je nepřátelský božskému stvořiteli (Řím 8:6-7, Efes 2:15-16) svou podstatou, i když si to nemusí uvědomovat. Bible zřetelně učí, že neexistuje neutrální pozice. Ježíš definoval, "Když milujete mne, ty moje příkazy budete hlídat" (Jan 14:15).

Člověk nezemřel fyzicky tentýž kalendářní den, kdy zhřešil, ale jeho spirit byl probodnutý (Řím 11:8, Isa 53:5), ulovený pod autoritou smrtícího spiritu - ztratil božskou přirozenost a stal se otupělý k realitě spirituálního života.

Začal se od toho dne řídit rozumem omezeným jen na vnímání fyzické dimenze hmatem, sluchem, fyzickým zrakem bez spirituální moudrosti. Vědomé spojení jeho duše s jeho spiritem bylo přerušeno. Bible tuto pozici označuje jako "myšlení fleše" nebo jako "duševního člověka", neboť jeho otupělý spirit je takto nepřátelský božskému spiritu (viz Řím 8:5-7 a I Kor 2:14). Satan se tak stal spirituálním otcem člověka (Jan 8:44, I Jan 3:8-10).

Bible vysvětluje, že "...do všech lidí prošel ten smrtící, přes kterého všichni hřešili" (Řím 5:12), "všichni hřešili a jsou nedostačujícími té glory božského" (Řím 3:23). Každý člověk hřeší, t. j. chybuje, protože nemůže jinak, je to jeho zděděná přirozenost. Proto nemůže být zastíněný tou glory božského. Každý ale může být udělaný spravedlivým (II Kor 5:21), když uzná Ježíšovu oběť za sebe.

Toto však bývá jedna z největších překážek pro většinu lidí - uznání, že každý člověk hřeší, a že každý může být zachráněný jedině přijetím daru boží vděčnosti v Ježíšově kovenantu (Řím 3:24-26, 10:1-4).

Kovenant je smlouva v krvi (nejen smlouva)

Všechny biblické výrazy jako požehnání, prokletí, sliby, víra, spravedlivost, záchrana mohou být opravdu porozuměny, když pochopíme, co je to kovenant. Když Ježíš a jeho učedníci prohlašovali "dobrou zprávu" božského království, tak mluvili o písmech poukazujících na sliby Abrahamova kovenantu. Jejich posluchači v Judejské zemi vyrostli v tradicích založených na biblickém textu a slýchali jeho čtení každý sabat (sedmý den týdne, věnovaný pozornosti božímu slovu). Existence Hebrejského národa byla výsledkem kovenantu mezi stvořitelem a Abrahamem, proto byl každý učen tento kovenant pochopit. Všichni byli seznamováni s požehnáními za dodržení podmínek i s prokletími za nedodržení podmínek zákona, přidaného ke kovenantu skrze Mojžíše.

Kovenant je smlouva v krvi mezi dvěma stranami, někdo musí v této "smlouvě" vždy zemřít (viz Heb 9:16).

Kovenant byla ceremonie přeseknutí, zabití zvířat, jako náhradníků za člověka, který se spojoval na život a na smrt s druhým. Bylo to vlastně spojení dvou rodů do jednoho (viz Efes 2:13-16). Pro usmrcení byla vybrána nejlepší zvířata ze stád. V bibli je uvedeno, jaká zvířata musel použít Abram: tříletou jalovici, tříletou kozu a tříletého berana (v jeho případě ještě hrdličku a holoubě viz Gen 15:9).

Usmrcená zvířata byla položena do řady a přeseknuta napůl, podélně od hlavy k ocasu, a tyto poloviny rozloženy tak, aby utvořily ohraničenou cestu v kalužích krve těchto zvířat. V této "cestě krve" (Heb 10:19-20) se pak procházeli zástupci rodin se zdviženými pravicemi a přísahali jeden druhému sliby závazků, na kterých se předem pečlivě dohodli. Tyto přísahané sliby zahrnovaly "požehnání" a "prokletí" kovenantu, této smlouvy v krvi zabitých zvířat.

Tito přísahající zástupci rodů se tak procházeli "uprostřed" nebo "uvnitř" těchto náhradních usmrcených by-tostí, což znamenalo, že byli takto "uprostřed" jeden druhého, aby ty přísahy "uvnitř" každého zůstaly bez pochybností. Byli jeden. Zástupci rodů byli "patriarchové" t.j. "vládnoucí otcové" rodu, někdy použili prostředníka.

Vyměňovali si při ceremonii zbraně - symbol ozbrojené ochrany, pláště - symbol zahalení autority, a další významné předměty. Každá strana měla své přednosti i své nedostatky a cílem spojení bylo doplnění jeden druhého. Jeden rod mohl být bohatší, ale druhý mohl být mocnější ve válečné zkušenosti. Viz například Efes 6:10-17.

Požehnání byly stanovené podmínky pro výhody tohoto spojení rodů jednoho pro druhého, slib ochrany před nepřáteli, slib vzájemné pomoci ve všem, apod.

Prokletí stanovilo podmínky trestu za nedodržování dohodnutých slibů jeden druhému. Například za porušení kovenantu jednou stranou, bývalo povinností té druhé strany je všechny pobít (viz Exodus 32). Takže kovenant bylo nutno velmi zodpovědně uvážit a připravit.

Kovenanty byly v národech před potopou i po ní velice respektované, proto měl Abram jeho víru zakotvenou, bez jakýchkoliv pochybností. Vyjadřování celé bible je plné výrazů nebo-li terminologie z kovenantu a prezentace bible evropským náboženstvím ji zcela zbavila reality.

Původní kovenant byl po pozvání smrtícího

Odvrácením se k Satanovi člověk ve spiritu zemřel bohu a stejně tak obrácením se nazpět k bohu musí zemřít Satanovi. Proto Satan každého přesvědčuje, že ponoření do vody není nutné, neboť ví, že je to pohřbení jeho mrtvého otroka a vzkříšení božského dítěte do života.

Toto podřízení se smrtícímu spiritu je cestou návratu k božskému stvořiteli, kterou vymezil první člověk - adam v odstoupení od božského stvořitele. Toto byl i ten zcela první kovenant, který musel člověk se svou ženou přeseknout v Edenu, když skrze svůj hřích - neuposlechnutí slova božského - pozval do světa toho smrtícího (Řím 5:12-15, I Kor 15:20-22). Obalení kůžemi zvířat (Gen 3:21) představuje zahalení nižší duší (v tomto 21. verši je použitý hebrejský výraz "kuttóneth"- zakrytí), která musela být vylita jako oběť za hřích člověka, aby nemusel být okamžitě usmrcený on, jak vyžadoval Satan. Krev nebo-li duše nemohla hřích člověka zakrýt bez usmrcení těchto zvířat, která musela být proto zabita jako náhradníci za vinu muže a ženy. Původně zahalovala ve svém zastínění muže i ženu duše nejmocnějšího, ale skrze jejich hřích (nevíru) se od nich musela pozdvihnout. Oba tak zůstali nazí, bez zahalení božskou glory, to je žijícím ohněm. Verš Genesis 3:21 dává opravdové porozumění v souvislostech s písmy, která ukazují důležitost pečlivého studia o významu kovenantu i důležitost studia výrazů krve a duše - jak ve Starém kovenantu, tak i v Novém.

Tento původní kovenant člověka se smrtícím spiritem v krvi zvířat Ježíš zrušil (Isa 28:15-18, Jan 3:14) kovenantem ve svojí krvi. Stal se tak náhradníkem pro každého, který se podřídí příkazu ponoření se do smrtícího spiritu ve vodě přes promluvení jména Ježíš (Mat 28:19-20, Prak 4:12).

Ježíšův kovenant mohl být přeseknutý díky nezbytnému kovenantu Abrahamovu, který mu udělal cestu, nicméně Ježíšův byl mocnější skrze mocnější sliby odpuštění hříchů a znovunarození spiritu (Gal 3:13-14, Heb 8:6).

Panující Ježíš byl udělaný "panujícím všemu" jedině proto, že se jako člověk pokořil, stávaje se poslušným až po smrtícího, ale smrtícího křížem. Skrze toto jej ten božský i povýšil NADE vše a ODVDĚČIL se mu jménem JEŽÍŠ za veškeré jméno (Prak 10:36, Filip 2:7-10).

Ježíš sám byl ponořen pod Janovou autoritou, aby "naplnil veškerou spravedlivost" (Mat 3:15), aby měl roucho spravedlivosti víry (Isa 61:10) - on je také cesta a ukázal nám, co musíme vírou udělat, abychom potěšili božského otce a byli zváni přátelé božského díky pracím víry (Isa 41:8, Jak 2:20-24). Abraham NESL Isaaka nahoru, protože poslechl a udělal vírou, co mu božský přikázal. Proto byl také zván přítelem božského a nám, jako Abrahamovu semeni dal Ježíš stejný SLIB - Vy moji přátelé jste, když děláte, jak mnoho vám přikazuji (Jan 15:14).

Je psáno, že víra bez práce je mrtvá, která nemůže nikoho zachránit (Jak 2:14,26). Nyní tedy nazírej, že z prací je člověk ospravedlněn a ne z víry jedině! (Jak 2:24)

Toto je princip záchrany z čehokoliv:
1) pravdu uznat nebo-li jí věřit
2) promluvit toto uznání=víru
3) udělat to, čemu takto věříme, ve jménu Ježíše.

Kovenant - naše jistota se stvořitelem

Kovenant je smlouva v krvi, protože při přeseknutí kovenantu je nezbytné usmrcení živé bytosti. Žádný kovenant v bibli nebyl nikdy "učiněn" ani "uzavřen", ale absolutně každý byl přeseknutý - hebrejsky "karath", "protože kde je kovenant, smrtící je nezbytně nesen tím kovenantujícím, protože kovenant je jistý přes ty mrtvé - přes to nemá nikdy sílu, když ten kovenantující žije" (Heb 9:16-17). Zde je nutno zdůraznit, jak je nesprávné používat pro bibli označení starý a nový "zákon". Zákon (tora) je pět Mojžíšových knih. Ježíš nepřesekl nový "zákon".

V Ježíšově kovenantu máme legální práva a povinnosti s božským otcem. Čtením a studiem bible se učíme cestám božského stvořitele a to, jak správně používat celé naše dědictví. Světící spirit nás učí chápat celou pravdu.

Náš kovenant je připojením se nazpět ke stvořiteli, což legálně znamená - vše, co jsem a vše, co mám náleží božskému stvořiteli a vše, co je a co má božský stvořitel nyní náleží mně.

Toto zní rouhavě pro náboženskou mysl, ale je to přesně to, co stvořitel plánoval a připravil pro jeho děti. Ježíšův kovenant je dobrá zpráva dědictví království božského.

Je psáno: "A budeš si pamatovat panujícího (YHWH) tvého božského (elohiym), protože je to on, kdo ti dává moc získat bohatství, aby on mohl vyzdvihnout jeho kovenant, který přísahal tvým otcům, jako tomu je dnes" (Deut 8:18). Také "a já vyzdvihnu můj kovenant mezi mnou a tebou a tvým semenem v jejich generacích pro věčný kovenant, být božským tobě a tvému semeni po tobě" (Gen 17:7). Na základě toho potom Pavel psal - ...protože vy všichni jste jeden v anointujícím Ježíši, ale jestli vy jste anointujícího, nepochybně jste Abrahamovo semeno a podle slibu dědicové (Gal 3:28-29).

Proto když jsme nyní věřící, náš kovenant je s božským, stejně jako byl Abrahamův. Božský stvořitel je náš partner v životě. V denní praxi to znamená, že cokoliv můj partner v kovenantu ode mne potřebuje - udělám, a cokoliv potřebuji já od něho - on udělá. Jsme totiž podílníci, jeden druhému cele odevzdaní.

Toto nevymyslel člověk, ale stvořitel sám. On chce, abychom měli tohle neustále na paměti - proto i bereme jídlo kovenantu, chleba a víno, skrze které držíme silnější přivolání. Připomínáme si tímto jídlem, že Ježíš zemřel, aby otcovy sliby byly pro naši mysl mnohonásobně reálnější. Tuto naději pak držíme jako kotvu duše, t.j. pro zakotvení našich emocí a pocitů proti všem pochybnostem o naší záchraně i z nemocí a z finančních potíží.

V kovenantu vládneme nebo-li panujeme spolu s Ježíšem na jeho trůnu, máme právo a zodpovědnost používat autoritu jeho jména a vyhánět démony a ničit jejich práci v našich životech i pro ostatní lidi (viz Gal 3:13-17, Efes 1:22, 2:6, Psalm 103:18-19). Denně proto studujeme slovo (bibli), protože na něm závisí náš život (Pří 4:22), osud; i schopnost držet Satana v dostatečné vzdálenosti a nedávat mu možnost, aby nás napadal - viz Jak 4:7, I Jan 5:18.

Je psáno: "Ve vládě byl slovo a ten slovo byl k božskému a božský byl ten slovo" (Jan 1:1). Tento verš ukazuje, že stvořitel nemůže být oddělen od jeho slova. Také je zde zřejmé, že jeho slovo je vláda, že božský vládne skrze jeho slovo a my skrze kovenant v Ježíšově krvi vládneme jako jeho dědicové s ním. Proto Ježíš odpovídal - Je psáno! Satan se musel sklonit před tím, co je psáno a podřídit se vládě. Promlouvání písem je meč spiritu božského (Efes 6:17), který máme legální právo i povinnost používat.

Isa 59:21 - Pokud jde o mne, toto je můj kovenant s nimi, promlouvá YHWH, Můj spirit, který je přes tebe a slova, které jsem dal do tvých úst, se nevzdálí z tvých úst ani z úst tvého semene ani z úst tvého semene semene, promlouvá YHWH, od nynějška až na věky.

Vděčností jsme zachráněni skrze víru

Dobrou zprávu bereš, když věříš, že Ježíš za tebe zemřel na kříži, abys mohl být zachráněný darem jeho vděčnosti skrze odvázání hříchů skrze tu víru v jeho krvi. Kdo je z víry Ježíšovy, je ospravedlněn (Jan 3:18, Řím 3:22-26).

Nikdo nemůže být zachráněný tím, jak je "dobrý" a podle toho, co všechno "dobrého" dělá. Hodně lidí je také oklamáno, když si říkají, že "Bůh přece zná moje srdce a ví, že nejsem tak špatný - nikdo přece není dokonalý".

Je ale psáno, "protože takto božský miloval svět - tak, že syna jeho, jediného zplozeného dal, aby každý ten, věřící do něho nebyl zničen, ale držel život věčný" (Jan 3:16), "protože vděčností jste zachráněni skrze víru a toto není z vás, to je dar božského - ne z prací, aby se někdo nechlubil" (Efes 2:8-9). Písmo také říká, že vděčnost a pravda se stala skrze Ježíše anointujícího (Jan 1:17).

Vděčnost i víra je dar božského otce v Ježíšovi a člověk se může rozhodnout tento dar vzít nebo jej odmítnout po slyšení dobré zprávy záchrany skrze ústa člověka.

Vděčnost je zděděná přirozenost dětí božích, proto ti, kteří nejsou shora zplození, nemají důvod být bohu vděční. Nevděčnost je přirozenost Satanových dětí (všichni jsme jimi byli) proto musíme být znovu narozeni skrze víru.

Vděčnost také praktikováním budujeme. Proto je nám ve všech dopisech připomínáno, abychom byli vděční. Jsme také posilováni připomínkou v úvodu dopisů - Vděčnost vám a mír od božského otce a panujícího našeho Ježíše anointujícího... i v jejich zakončení - ta vděčnost panujícího našeho Ježíše anointujícího uprostřed vašeho spiritu, bratři, amen (viz například dopis Galatianům 1:3, 6:18).

Největší překážka mezi člověkem a stvořitelem je však lidská pýcha, kterou si člověk většinou neuvědomuje. Vděčnost je závazek kovenantu a lidé nechtějí být nikomu "zavázaní", proto boží vděčnost v nabídnutí Ježíšovy oběti odmítají. Nevděčný člověk je pyšný sám na sebe a proto nemůže být zachráněný. Proto je vděčnost božského nepochopitelná i pro náboženské lidi. Božský stvořitel ví dopředu, kdo jej uzná a je mu dopředu vděčný, že tento nepůjde do věčného jezera ohně - toto je pro sobecké lidstvo nepochopitelná láska. Viz podobenství o návratu syna, který byl "mrtev a oživl" (Luk 15:10-32).

Protože lidé neustále mluví o "křesťanské" víře, nemohou mít biblickou realitu víry stvořitelovy, kterou nám dal v jeho slovu (v Ježíšovi) jako dar pro naši záchranu, když slovo dobré zprávy uznáme. Proto takoví lidé nemohou pochopit, že tento dar obsahuje i stvořitelovu vděčnost, která se ve znovuzrození stane i naší přirozeností (II Petr 1:4) a kterou jsme pak zodpovědni používat, stejně jako jeho víru v uposlechnutí a dělání toho, co bible říká.

Člověk sám nemá nic, čím by mohl být zachráněn - jedině dary božského stvořitele, které je však povinen používat (viz Mat 10:8). Je to zázračná moc (Efes 3:21) a autorita, se kterou je dána zodpovědnost - stejně jako v Edenu.

Víra je prostředek, kterým se člověk do něčeho dostane. Dokonce do někoho - do spirituální bytosti, která pak prostoupí celý fyzický materiál těla, také je zahalí, jako "obalení". Toto je význam prohlášení - "potopte se v panujícím" (Řím 13:14), "jestli je někdo v anointujícím, je nové stvoření" (II Kor 5:17).

Tuto situaci je možno pochopit zase jen porozuměním kovenantu - vírou se dostat dovnitř, do "vnitřností", jako to ilustrovala ceremonie kovenantu, kde se zástupci procházeli "uvnitř", "uprostřed" přeseknutých zvířat.

Abychom byli v božském království, ve světícím spiritu, musíme do něho uvěřit. Kdo do něho uvěří, je jím zahalený. Ježíš je život, proto věříme do Ježíše (Jan 2:11, 3:15-18). Stejně jako v Edenu - pokud adam s Evou věřili promluvení stvořitelovu, věřili do něho a byli jím zastíněni, byli v něm. V okamžiku, kdy uvěřili Satanovým promluvením, zastínění stvořitelovo (spirit jeho glory) se od nich pozdvihlo a byli nazí. Od tohoto okamžiku však byli zahaleni ve smrtícím spiritu, neboť uvěřili do Satanovy lži.

Zřetelně je více dimenzí, neboť může být i spirit ve spiritu. Jako je tělo anointujícího, jehož údy jsme po znovu narození, stejně tak jsme byli údy těla smrtícího spiritu - viz I Kor 10:17, 12:12-27 a II Kor 1:10, I Jan 3:14.

Toto není "alegorie" ani "filosofie", toto je reálná situace: "být ve spiritu" - do jakého uvěříme, v takovém jsme.

Proto je psáno: Ten věřící do něho není souzen, ale ten nevěřící již souzen byl, neboť neuvěřil do jména jediného zplozeného syna božského...ten věřící do syna drží život věčný...(Jan 3:18, 36).

Záchrana je poslušnost pravdě

Moudrost stvořitelova nám odhaluje, že člověk (adam) v onom dni, kdy jedl zakázaný plod opravdu "umíráním zemřel" i fyzicky, přesně, jak jej božský stvořitel varoval. Petr ve světícím spiritu napsal: "Jeden den při panujícím je jako tisíc let a tisíc let jako jeden den" (II Petr 3:8). Adam, první člověk, zemřel ve věku 930ti let (Gen 5:5).

Od té doby se systém nezměnil. Principy t.j. zákony pro záchranu člověka nebo jeho zničení jsou beze změny založeny na poslušnosti slovu božského, čímž je bible.

Znovuzrození je opravdové, reálné stvoření nového spiritu člověka - z otce těch spiritů (Heb 12:9, I Petr 1:23). Písmo říká, že jestli je někdo v anointujícím, je nové stvoření (II Kor 5:17). Tento nový spirit synovství má opravdovou realitu božské přirozenosti - ve kterém křičíme ke stvořiteli doslova - Tati! V hebrejštině je otec "Ab", ale intimně je to "Abba" (Řím 8:15) - přesně "tatínku". Toto je osobní, intimní vztah se stvořitelem.

Každý člověk nepřesvědčený božím příkazem - Vy musíte být zplozeni shora (Jan 3:7), zůstává svou přirozeností dítětem rozhněvání božského a je mrtvý v poklescích a hříších (Efes 2:1-3).

Definice shora zplození

Systém shora zplození je pro všechny stejný. Bible mluví zřetelně. Musíš se obrátit od svých hříchů a:

1 věřit v srdci, že božský otec probudil Ježíše z mrtvých a udělal jej anointujícím a panujícím všemu a všem (Prak 2:36,10:36). Je psáno, "...Blízko tebe je to promluvení - ve tvých ústech a ve tvém srdci - toto je to promluvení víry, které prohlašujeme!" (Řím 10:8)

2 potvrdit Ježíše panujícím ve vlastních ústech, volat jej přes autoritu jeho jména. Je psáno, "..když potvrdíš ve tvých ústech Ježíše panujícím a věříš ve tvém srdci, že ten božský jej probudil z mrtvých, budeš zachráněn! Protože srdcem se věří do spravedlivosti, ale ústy se potvrdí do záchrany!...protože každý, kterýkoliv bude volat přes to jméno panujícího, bude zachráněn!" (Řím 10:9-13).

3 být ponořen přes jeho jméno do vody v podřízenosti slovu božského - "Obraťte se a buďte ponořeni, každý z vás přes jméno Ježíše anointujícího do odpuštění hříchů a vezmete dar světícího spiritu" (Prak 2:38, viz Marek 16:16, Řím 6:3-5, Kol 2:11-12, I Petr 3:21).

Ježíš byl za nás na kříži udělaný hříchem, abychom se my mohli stát spravedlivostí božského v něm (Isa 53, II Kor 5:21) - proto jsme označeni jako nové stvoření, jestli jsme v něm (II Kor 5:17).

Ale jak mnozí jej vzali, těm dal autoritu stát se dětmi božského - těm, věřícím do jeho jména, kteří ne z krví ani ze záměru fleše, ani ze záměru muže, ale z božského byli zplozeni (Jan 1:12-13).

Znovunarození věřící mají shora zplozený spirit skrze podřízení se božskému slovu, ne podle pocitů nebo toho, co si myslí lidé. Tento spirit má přirozenost anointujícího - to znamená, že je to spirit panujícího Ježíše.

Anointující je řecky christós (latinsky kristus). Viz I Kor 6:17- ale ten lepící se k panujícímu je jeden spirit; viz také II Kor 4:13 - ale držíce stejný spirit té víry podle toho napsaného - Uvěřil jsem, skrze to jsem mluvil! - i my věříme a skrze to i mluvíme. Anointující anointuje v promluvení (viz také Mat 3:17 a Luk 4:18).

Shora zplozený spirit synovství božského je tedy spirit stejné boží víry (Marek 11:22, Řím 1:17, 3:3), víry Ježíšovy (Řím 3:25-26, Gal 3:22-26), víry anointujícího, "kristujícího" chcete-li (Gal 2:16, Filip 3:9); není to víra "křesťanská" - o takové víře není v celé bibli ani jedna zmínka.

Člověk byl stvořen v promluvení, v zastínění zázračnou mocí božského stvořitele, podle jeho podoby (Gen 1:26). Ve stejném zastínění zázračnou mocí a v promluvení byl zplozen i syn božského v Marii (Luk 1:35). Viz "...staň se mi podle tvého promluvení" (Luk 1:38) a "slovo se stal fleš" (Jan 1:14). Stejným způsobem je v zázračné moci nejvyššího zplozen spirit každého věřícího v promluvení souhlasu se slovem božského. Proto prohlašujeme to promluvení víry (Řím 10:8). Potom musí být takový věřící ponořený do vody přes vyslovení jména Ježíš (Prak 2:38). V tomto ponoření je s Ježíšem spolupohřbený, aby byl ve vynoření se od těla hříchů fleše obříznutý ve spiritu slibu pro pečeť věčného kovenantu (Efes 1:13, Kol 2:11-13). Slib světícího spiritu je slib shora zplozeného spiritu (Isa 57:15, Eze 11:19, Prak 2:38-39, Gal 3:14).

Práce víry - bez kterých je víra mrtvá

Spirit anointujícího (kristujícího) je spirit poslušnosti, věřící božskému slovu - proto je to spirit víry. Tento světící spirit je dáván těm, kteří slyší slovo a dělají jej (Mat 7:21-27, Jak 1:21-25). "Slyšet" slovo znamená být přesvědčen prohlašovanou dobrou zprávou království božského o nezbytnosti znovunarození. Dobrá zpráva anointujícího ("evangelium kristujícího") je skutečně o znovunarození lidského spiritu skrze panujícího Ježíše - to je shora zplození anointujícího (kristujícího) spiritu v každém člověku, který toto prohlašování uzná a podřídí se Ježíšovi. Viz Prak 5:32 - ti, kteří odstavují (ápostoloi) lidi do království syna lásky božského, jsou jeho vládnoucími - skrze vládu dobré zprávy (viz Marek 1:1, Jan 1:1-2, Filip 1:12,25).

Adjektivum "anointující" znamená, že takový spirit "dává anointování, zázračnou moc božského spiritu, jako proudící živou vodu". Dělá to skrze promluvení víry v zázračné moci. Plánem t.j. záměrem stvořitelovým pro každého znovunarozeného věřícího je, aby "z jeho břicha, z vnitřního člověka (spiritu), proudily řeky živé vody (anointování)" (Jan 7:37-39). Stvořitel chce, aby každý jeho syn se stal aktivním v jeho (stvořitelově) práci - viz Jan 14:10-15.

V opozici je spirit, který není přesvědčený prohlašováním dobré zprávy anointujícího pro znovunarození, proto je odmítá. Písma označují tento spirit jako "vládce autority vzduchu", který nyní pracuje v synech nepřesvědčitelnosti - viz Efes 2:2. Toto je spirit "anointujícího proti" (řecky "antichristós").

My se nesnažíme dělat práce zákona abychom byli zachráněni, ale musíme reagovat na boží slovo a jeho spirit v poslušnosti - prací víry. Když nic neuděláme, tak nenasloucháme hlasu jeho spiritu.

Nejběžnější příklad z denního života je, když se chceme někam dostat a neznáme jak, dostaneme se tam na základě informací od člověka, který zná cestu. To, že bereme informaci o tom, jak dojít na adresu, znamená, že jsme uvěřili tomu, co nám bylo řečeno. To, že vysvětlení cesty poslechneme a proto se tam dostaneme - toto je práce víry - to, že tam jdeme. Informace sama nám nepomůže, pokud ji prakticky nepoužijeme. Samotná znalost adresy nás tam nedostane, musíme informaci vzít vírou a dojít tam skrze víru, ať už věříme podle mapy nebo rady toho, kdo nám ukázal směr, t.j. cestu. (Viz minislovník "brát, vzít").

Podívejme se na to biblicky, alespoň na tři příklady. Žena s výtokem krve (Mar 5:25-34), muž očistěný z lepry - jeden z deseti (Luk 17:12-19) a slepý (Luk 18:35-43). Tito všichni reagovali skrze víru a byli zachráněni z problému. Jejich záchrana byla vždy přímo závislá na jejich promluvení a na tom, že se nedali nikým a ničím zastrašit od jejich příchodu k Ježíšovi. Žena byla podle zákona nečistá a nesměla mezi lid pod trestem ukamenování, ale slyšela o Ježíšovi a šla a dotkla se jej. Leper musel jít ke knězi a po uzdravení se vrátil v nadšení poděkovat i když byl cizinec (ti se od Judů distancovali), a nezůstal s ostatními bývalými "kolegy v nemoci", kteří s ním nepřišli. Slepý se nedal odradit a po okřiknutí sám křičel na Ježíše ještě hlasitěji. Pak musel přijít k Ježíši (on jej neuzdravil na dálku).

Všichni tři věřili, že je Ježíš uzdraví, všichni tři promluvili ve víře, všichni tři udělali kroky k Ježíšovi pro svou záchranu a všem třem Ježíš řekl totéž - tvoje víra tě zachránila! Zde musím znovu zdůraznit nezbytnost přesného překladu, protože v originálním textu ve všech těchto situacích je vždycky sloveso "sózo" = zachránit, NE uzdravit, jak je předkládáno v jiných publikacích.

Všimni si důležitého sdělení - všichni tři děkovali božskému otci skrze Ježíše za jejich záchranu z útlaku - a aktivně potvrdili zákon záchrany: vděčností jste zachráněni skrze víru...(Efes 2:8). Nikdy to není pasivní situace!

Ježíš pracoval práce otcovy (Jan 9:4) - procházel pracuje dobro a uzdravuje všechny...(Prak 10:38). On nás udělal božskými syny, abychom my chodili, zasluhujíce si panujícího do všeho vyhovění, ve veškeré práci dobra nesouce plod...(Kol 1:10).

Ježíšova víra dělá práce božského skrze boží syny a dcery, ale "křesťanská víra činí náboženské skutky".

Definice - kdo je "věřící" a kdo je nevěřící

Samotný výraz "věřící" je nepochopený a zneužívaný hlavně díky náboženstvím. "Věřícím" podle bible se člověk stane tehdy, když věří a poslechne, to znamená, že udělá to, co stvořitel říká v jeho slovu=v bibli, neboť uznává, že to je nezbytné udělat. "Nevěřící" je ten, který neudělá to, co stvořitel v jeho slovu říká z jednoho prostého důvodu - nevěří, že je nutné dělat to, co je napsané v bibli. Viz Jan 14:15 a I Jan 3:23.

Věřící je ten, který věří neustále a jeho víra roste a dospívá. Neznamená to, že někdo kdysi uvěřil, "že Pán Ježíš je Spasitel". Víra buď roste nebo se ztrácí - takový člověk je potom "prázdný" (I Kor 15:14, II Kor 6:1, Jak 2:17,20).

Lze říci o démonech, že jsou to "věřící"? Je psáno, že i démoni věří, že je jeden božský (Jak 2:19). Určitě ani jeden démon nepochybuje, že existuje "Pán Ježíš Kristus", ale "křesťany" to z nich neudělá. Mnozí lidé tvrdí, že jsou "věřící" a "křesťané", ale bible je nezajímá a Ježíše neposlouchají (démoni se musí podřídit jeho příkazům!).

Je možné, aby se nenáviděli a vraždili ti, kteří jsou opravdu "věřící", takoví, kteří věří a poslouchají Ježíšův příkaz "milovat jeden druhého"? Jsou "věřící křesťané" katolíci a protestanti v Severním Irsku (nebo jinde), kteří nenávidí ostatní a vraždí je? V Ježíšově jménu tito lidé pohřbívají oběti žádostí jejich otce Satana, který je vrahem od okamžiku své vlády, kterou mu adam předal (Jan 8:44).

Je nezbytné si uvědomit, že celá bible je soubor slibů kovenantu božského stvořitele pro lidstvo. Tyto sliby se musíme učit brát aktivní, t.j. pracující vírou. Jedině takto je zřejmá spravedlivost božského, neboť je to důkaz, že on opravdu nebere žádného člověka podle tváře, ale každého jednotlivce jedině podle práce víry. Člověk musí prací víry reagovat na slovo božského. Jednodušeji řečeno - kdo poslechne a udělá to, co písmo přikazuje, bude opravdu zachráněný ve jménu Ježíš (zahalený, uvnitř jeho jména). Proto je i psáno, že kdo nedělá to, co Ježíš říká, nebude zachráněný (Mat 7:21-27, Mar 16:16).

Toto je stěžejní sdělení celé bible. Je to zřetelné i ve výkladu Abrahamovy víry. Abraham musel vždy něco udělat v poslušnosti tomu, co mu božský řekl - jen takto mohl potvrdit, že mu věří a proto mu to i bylo počítáno do spravedlivosti (Řím 4:3, Jak 2:20-24). Ani Isaak se nenarodil bez toho, co musí muž a žena udělat, aby žena porodila dítě. To nebyla "náboženská víra" neplodné ženy a přestárlého muže; oni věřili slibu božského tak, že jejich plodivé orgány začaly pracovat. Jejich představivost se naplnila božským slibem tak, že změnila jejich fyzickou neschopnost ve schopnost. Byla to víra kovenantu.

Člověk (adam) udělal to, co mu řekl Satan a neudělal to, co mu řekl stvořitel.

Slovo božského toto vykládá na mnoha místech. Jeden z nejzákladnějších požadavků záchrany - odvázání hříchů - je ponoření do vody PŘES jméno Ježíš (Prak 2:38, Kol 1:14). Přes zřetelnost a jednoduchost tohoto příkazu, byli mnozí Satanem oklamáni, aby zlehčovali nezbytnost této první práce víry v poslušnosti - ponoření do vody.

Nezáleží na tom, jak zvučné jméno může mít i nějaký učitel bible, když ale "shazuje" nezbytnost toho, že musíme být pro záchranu ponořeni, tak nemá pravdu. Přes zvučnější jméno Ježíšovo musíme být ponořeni do vody. On i řekl, "Protože kdokoliv dělá záměr božského, tento je můj bratr a moje sestra a moje matka!" (Marek 3:35)

Když se Ježíš zeptal Fariseů "bylo to ponořování Janovo z nebe nebo z lidí" (Luk 20:4), nechtěli přiznat, že z nebe, i když to věděli. V této opozici proti pravdě je vedl Satan, stejně jako muže a jeho ženu v Edenu. Ten, který je za každým zpochybněním důležitosti božského příkazu, je vždy stejný - v Edenu i dnes. Proto je tak výstižně označený v řeckém textu: "diabolós" (ďábel) - česky "shazující". I někteří učitelé bible mohou být použití shazujícím - viz také Petrův případ (porovnej si Mat 16:16-17 a 22-23).

Záchrana skrze vodu

Bible zřetelně dokazuje nezbytnost ponoření do vody jako pohřbení do hrobu. Je to zřejmé i z ilustrace Noahovy archy - což byla vlastně obrovitá rakev (hebr. tébáh-bedna, řec. kibotós), ve které "se zachránili všichni skrze vodu" Noahovou poslušností božskému příkazu. Navíc je tato situace použita jako ilustrace "ponoření, které i nás nyní zachraňuje" (viz I Petr 3:20-21).

Proto také písmo říká - to které zaseješ, není uděláno živým, když to nezemře! (I Kor 15:36) - proto jsme i ponořováni za mrtvé (I Kor 15:29). Ze stejného důvodu, z poslušnosti slovu božského otce, se i podřizujeme smrtícímu spiritu v ponoření, což je opravdu pohřbení. Ponoření do vody přes jméno Ježíš je ponoření do smrtícího spiritu (Řím 6:2-11), kterého nezbytně musí nést každý kovenantující (Heb 9:15-18). Kovenantující je ten, kdo vstoupí do kovenantu - smlouvy skrze zabití.

Odchod božského lidu z otroctví (ze Satanova vlastnictví) i jeho příchod do země slibu - vždy je to skrze vodu. Viz Exodus 14:21-31 a Jošua 3:14-17. Vždy museli projít pod hladinou vody jako pohřbením, ale než přišel Ježíš, vždy to bylo bez přímého kontaktu s vodou, bylo to podobenství toho opravdového ponoření. Proto poslal stvořitel Jana ponořujícího zpět na stejné místo přechodu, kde Israel prošel Jordánem do země slibu. "Bethabara" je česky "dům přechodu" (Jan 1:28). "Jordán" je česky "sestupující", proto má ponoření i význam pokoření se.

I Ježíš se musel kvalifikovat ponořením do vody na stejném místě. Takto, v poslušnosti, i dokázal jeho lásku k otci, který jej po ponoření Janem anointoval promluvením: Tohle je ten můj syn, ten milující, ve kterém mám zalíbení (Mat 3:17, Luk 4:18).

Také je psáno, že věci v Mojžíšově zákoně jsou "stínem" nebo-li ilustrací těch pravých věcí v mocnějším novém kovenantu (Heb 10:1). Jestli bylo nezbytné, aby byli lidé před příchodem Ježíše zachráněni a odděleni skrze vodu (viz i Num 19:13), jak mnohem důležitější je to nyní v naplnění v anointujícím Ježíši.

Ponoření do vody je svědectví shora zplození

Toto je ten přicházející skrze vodu a krev, Ježíš, ten anointující, ne jedině ve vodě, ale ve vodě i krvi a spirit je svědčící, neboť spirit je pravda...a tři jsou ti svědčící v zemi: spirit a voda a krev - a tito tři jsou do jednoho...ten věřící do syna toho božského, drží svědectví v sobě (I Jan 5:6-8,10). Všechno je z vody a skrze vodu (II Petr 3:5).

Tato nezbytnost ponoření do vody je tak důležitou součástí znovunarození, že je nutno ukázat každému čtenáři tyto důkazy v písmech. Jen v knize Praktik odstavujících je devatenáctkrát zmíněna důležitost ponoření ve vodě - po vystoupení Ježíše do nebe. Jestli není nutno ponořovat dnes, nebylo nutno ponořovat ani tehdy.

Hned v kapitole druhé je zřejmé, že po vylití světícího spiritu na den Pentekostu Petr vysvětloval nezbytnost ponoření každého věřícího do vody přes jméno Ježíš do odpuštění hříchů a potom, že takový věřící vezme dar světícího spiritu (Prak 2:38-41).

V osmé kapitole ti, co uvěřili Filipovi, byli ponořováni do vody...do jména panujícího Ježíše a potom, když se za ně Jan a Petr modlili a umístili přes ně ruce, tito znovu narození věřící vzali světící spirit (Prak 8:12,15-17).

V kapitole osmé nám dále písmo ukazuje, že ponoření do vody je privilegium vstupu do boží rodiny, je to otázka zákazu nebo povolení - Prak 8:36-37. Totéž je potvrzeno v kapitole desáté, kde po vylití světícího spiritu přes národy Petr odpověděl, Může snad někdo ZAKÁZAT VODĚ, neponořit tyhle, kteří vzali světící spirit stejně jako my? A nařídil jim být ponořeni ve jménu panujícího - to je ve jménu Ježíš (Prak 10:48). Toto je také silná ilustrace pronášející funkce jména Ježíšova - to je pronášení osoby zahalené nebo doslova "obalené" v krvi v tomto jménu, když je toto jméno přes někoho promluveno. Viz Heb 1:2-3 - Ježíš nese všechny tím promluvením jeho zázračné moci, neboť zdědil mnoho pronášející jméno. David i Isaiahu psali o tom, že máme zářit (hálal) v jeho jménu (viz I Kro 16:10, Psalm 105:3, Isa 60:1-2).

V kapitole 19. je jeden z nejsilnějších příkladů nezbytnosti ponoření do vody přes jméno Ježíš. I když byli učedníci z Efesu ponořeni do vody ponořením Janovým, Pavel jim vyložil, že musí věřit do anointujícího Ježíše, "ale slyševše, byli ponořeni do jména panujícího Ježíše" (Prak 19:4-5).

Další velice důležité učení je Ježíšovo vysvětlení o vínové révě - musíme zůstávat v něm a on v nás tak, jako musí být vrostlý výhonek do révy a réva do výhonku (Jan 15:1-11). Pavel toto potvrzuje, když ve světícím spiritu píše o nutnosti být spolupohřbeni skrze ponoření do toho smrtícího jeho, protože jestli jsme se stali spolusrostlými podobností toho smrtícího jeho, budeme spolusrostlými i tím vzkříšením (Řím 6:3-5). Pavel o něco dále popisuje situaci vštěpení větví do olivy (Řím 11:17-24).

Přesné výrazy dávají přesné porozumění

Problémem pro pochopení bible českými věřícími i příležitostnými čtenáři je po staletí používaný falešný výraz "křtít". Tímto výrazem je nahrazován správný a výstižný český výraz ponořit, přesný překlad řeckého Baptízo. Řecký výraz "chrío" znamená "anointovat" - to je "dávat zázračnou moc v promluvení" (nebo-li "kristovat" chcete-li). Tento výraz "chrío" byl do češtiny upravený jako "křtít" a z důvodů náboženských učení se použil na místě správného výrazu ponořit. Například v Ježíšově příkazu jeho učedníkům - proto procházejte, dělejte učedníky ze všech národů ponořujíce je do jména... (Mat 28:19).

(Nesprávně bývá uváděno: "křtíce" je "ve" jménu...)

Realita nezbytnosti ponoření do vody je takto zničena a je otevřena cesta falešným "symbolickým" náboženským obřadům, jež jsou výsměchem božskému slovu a Ježíšově krvi a proto i záchraně lidí.

Lidé většinou neberou vážně boží slovo a neuvědomují si ani význam slova učedník. Učedníci Ježíšovi byli neustále v jeho společnosti, denně mnoho hodin učeni jejich učitelem. Byli čistěni ve spiritu skrze slovo, kterým je on ozvučoval více než tři roky (Jan 15:3). Když pak byl vylit světící spirit, ten je "upomenul" na všechny věci, řečené Ježíšem, neboť je měli zaseté v jejich srdcích (Jan 14:26).

Anglický výraz disciple (ze slovesa to discipline.) označuje učedníka, který se rozhodl něco se pořádně naučit nebo-li se "vyučit", proto musí být disciplinovaný. Toto bible neustále učí - že praví synové božského musí vlastním rozhodnutím podstoupit výchovu, sami se disciplinovat (viz dopis Hebrejcům 12:7-8), jen tehdy se něco naučí.

Výraz představovaný v náboženské češtině jako "křesťan", znamená anointovaný, což je učedník beroucí zázračnou moc od Ježíše tím, že zůstává disciplinovaný v učitelově slovu (Jan 8:31-32). Anointovaní učedníci byli "upomínaní" nebo-li upozorňovaní, ne "nazváni" (Prak 11:26).

Žádný zachráněný věřící v Ježíšovi se nestane automaticky anointovaným učedníkem (křesťanem) bez discipliny, bez podstoupení výchovy a bez růstu ve slovu.

Vyberte si, říká stvořitel

Jedna z mnoha, řekl bych nedokončených, situací v návaznosti slov české mluvnice, je používání českého výrazu "osud", který je v češtině bez důležitého slovesného kořene. V angličtině je slovo destiny (česky osud, určení; do češtiny se překládá jen jako osud) ze slovesa to destine, což je česky určit.

Slovo destination (česky místo určení, cíl cesty) je odvozený výraz ze stejného kořene to destine, jako slovo destiny a má i podobný význam.

Shrnutím je nutno poukázat na to, co je v češtině zahaleno:

Naše místo určení je náš OSUD. My sami si naším rozhodnutím určíme, jakým směrem se budeme ubírat.

Toto si je nutno uvědomit, neboť většina lidí, díky neznalosti pravdy a nezájmu o ni, říkají: "Kdyby existoval Bůh, tak by nedopustil..."(dosaď si: války, nemoci, utrpení, aby umíraly děti, atd...). Proto takoví ani nevědí, že stvořitel vymezil pro lidstvo časový úsek šesti tisíciletí, kdy všichni mají před fyzickým úmrtím možnost a zodpovědnost se k němu obrátit a s jeho pomocí tyto zla zastavit, když jej pozvou do jejich života a budou s ním spolupracovat.

Nikdo se opravdu nestane z chudého bohatým, z hloupého moudrým, ze zničeného úspěšným bez toho, aniž by si nevybral cestu, která jej povede do opačné siuace.

Ať si to již uvědomujeme nebo ne, náš osud (což je cíl cesty) je naše volba. A špatná volba, udělaná ukvapeným rozhodnutím pro nějakou okamžitou osobní výhodu, může vést k prohrám na celý život. Proto musíme zvážit cestu, po které půjdeme, abychom došli, kam se chceme dostat.

V Deuteronomii 30:19 nám božský stvořitel zaznamenal mocnou pravdu, týkající se našeho životně důležitého rozhodování. Řekl, "...dal (náthan) jsem před tebe život a smrt, požehnání a prokletí; proto si vyber život, abys...žil". Božský stvořitel nám všem dal na vybranou. On miluje všechny lidi, ale každý člověk se musí rozhodnout, co si vybere. Kdo se rozhodne pro cestu smrtícího, nemůže za to nakonec vinit nikoho jiného, než sebe.

Zřejmě i proto je psáno, "Pavel...odstavující...podle víry vybírajících božského..." (Titovi 1:1). Ti, kteří podle víry vybírají božského stvořitele, tito si vybírají život. Vírou, "protože jsme i měli dobrou zprávu prohlašovanou, přesně jako i oni, ale oněm slovo slyšení neprospěl, nesmíchaný spolu tou vírou těch slyšících"(Heb 4:2).

Toto je důležitá souvislost, neboť zde je vidět, že ti, kteří dobrou zprávu o znovunarození uznali, si vybrali podle víry, kterou smíchali to vykládané se situacemi v jejich životě - proto po uznání dobré zprávy si vybrali božského.

Takoví jsou i ti, kteří neohnuli koleno Baalovi, zbytek i v nynější době podle výběru vděčnosti - tito by nebyli vybráni boží vděčností, kdyby koleno Baalovi ohnuli (Řím 11:5). Stejný byl také postoj Josefa v Egyptě (Gen 39, 40, 41); i Šadrach, Mešach a Abednego stáli ve víře pro stvořitele, nezměnili se ani pod hrozbou trestu upálením. Proto je vděčnost božského zachránila (Daniel 3:16-21).

Proto lidé, kteří se o boha a jeho slova nezajímají a takto jej odmítají, se sami rozhodují pro smrtícího, stejně jako první člověk - ať si to uvědomuje nebo ne. Je opravdu mocným odhalením, že bůh nedal prvnímu člověku žádné osobní jméno, ozančoval jej člověk (adam). Volal oba - muže i ženu jménem člověk (adam) ve dni, kdy byli stvořeni (Gen 5:2), stejně jako člověk volal jménem zvířata (Gen 2:19).

Stvořitel zřejmě nedal prvním lidem osobní jména proto, aby si každý uvědomil, že hřích prvního člověka je aktuální i dnes - neposlušnost božskému slovu. Také, aby se někdo nad prvního člověka nepovyšoval, aby nemohl říci, "Ale to přece udělal "Adam", to já bych poslechl!" Vždy totiž, když se mluví o adamovi a jeho hříchu (minutí se toho správného), tak se mluví o člověku jako bytosti, a hříchu.

Když člověk není vystavený promlouvanému božskému slovu, tak jeho spirit nemůže mít žádnou sílu a správnost t.j. spravedlivost a proto "chybuje" t.j. hřeší. Musíme být slovem božského ozvučeni (viz Prak 18:25, Gal 6:6), neboť je plný víry božského, kterou tak získáme (Řím 10:17).

Čím jsme ozvučováni, tím jsme ovlivěni nebo-li vedeni. Mnozí nezralí věřící chtějí být vedeni světícím spiritem a neustále očekávají nějakou dramatickou událost. Protože se ale nevystavují systematickému ozvučování v učení pravdy slova božského, nemohou dospět do pozice - aby byli vedeni světícím spiritem.

Někteří pak běhají ze shromáždění do shromáždění a většinou jsou zklamáni, neboť neustále hledají nějakou zkratku a neuvědomují si, že obnovení jejich rozumu je dlouhodobý proces. Všechny problémy, které může jakýkoliv člověk mít, jsou jedině z toho špatného, co je v něm nastřádáno, čím byl po celý život ozvučován. Toto je potom "rutina" systému uvažování, která když není přebudovaná trénováním se v moudrosti božského slova, zůstává překážkou a takový "věřící" je čím dál tím více frustrovanější. Nakonec je bez reality a sklouzne do nějaké osobní formy náboženství a jeho víra prakticky odumírá, neboť není praktická - viz Řím 12:1-2, Heb 5:11-14 a Jak 2:14-26. Toto není ani "věřící" ani "křesťan".

Proto i Ježíš varoval, abychom si dávali pozor na to, čemu nasloucháme, to znamená, čím ozvučujeme náš spirit (Marek 4:24). Toto i zdůraznil, když mluvil o tom, k čemu "držíme" naše uši - to je čemu, jakým informacím dáváme přednost (Mat 13:9, Mar 4:23, Luk 8:8, Odhal 2:11,17...).

Problém prvního člověka (adama) byl stejný, jako všech lidí od té doby až po dnešek, což je nedostatek ozvučení božským promluvením. První člověk žil příliš krátkou dobu na to, aby jeho spirit byl dostatečně ozvučený tím správným promluvením - t.j. trénovaný slovem spravedlivosti nebo-li správnosti (Heb 5:14). Satan promluvil k ženě, ne k muži, neboť ta byla ozvučena slovem božského ještě méně - proto je psáno, že žena byla oklamána, ale adam ne - viz Gen 2:7-23 a I Tim 2:14. Muž již spolupracoval se stvořitelem v označování všech druhů stvořených pozemských živých bytostí, dříve, než dostal ženu.

Nikdo nemůže zůstat spravedlivý (Jan 15:1-6, viz II Tim 3:16) ani po znovunarození, když nepokračuje v polykání a žvýkání božského slova, neboť v něm je život - a vše žijící musí být pravidelně krmeno, i spirit (Jan 6:53-54).

Záchrana není zadarmo

Je nutno upozornit, že záchrana v Ježíšově krvi není laciná záležitost ani není zadarmo. Bude tě to stát všechno - sobecký způsob života i hodnoty, které uznává tento svět; všechno, čemu lidé dávají přednost před stvořitelem.

Ježíš řekl, Kdokoliv chce za mnou přijít, ať odepře své a pozdvihne jeho kříž a ať mne doprovází, protože kterýkoliv chce zachránit jeho duši, ji zničí, ale kdokoliv zničí jeho duši pro mne a dobrou zprávu, tento ji zachrání... (Marek 8:34-38).

Satan chce své bývalé otroky nazpět a bude se je snažit získat znovu za každou cenu. Když se mu to nebude dařit po zlém, tak to bude zkoušet přes příjemnosti v této společnosti, což může být kariéra v zaměstnání nebo osobní zájmy a (krátkodobě) výhodnější životní cesty.

Život pro shora zplozeného věřícího uprostřed lidí bez zájmu o Ježíše je proto samozřejmě obtížnější, protože je to pravdě nepřátelské prostředí (viz Ex 5:1-23).

Proto i Ježíš upozorňoval, Zápaste dojít skrze úzkou bránu, neboť mnozí, vám vykládám, budou hledat jak dojít a nebudou silní (Luk 13:23-28). Zde Ježíš vyložil, že i mnozí znovunarození nedojdou, protože jejich spirit nebude silný, nebude-li budovaný a trénovaný ve slovu, a proto takoví nedospějí do anointujícího (Efes 4:11-16 a Kol 1:28-29).

Matouš nám ve světícím spiritu zaznamenal další Ježíšovu definici této situace, že cesta odvádějící do (jeho) života je utlačovaná nebo-litěsná a trocha je těch, nacházejících ji. To znamená, že tato cesta musí být nalezena, že to není nic "automatického" ani potom, co se člověk stane znovu narozeným věřícím, neboť těsná cesta vyžaduje, abychom byli stálí, pozorní, zodpovědní, věřící a pravdiví.

Na tomto místě musím upozornit, že Satan zorganizuje mnoho situací, aby člověk zapřel před lidmi Ježíše, svého pána. Ježíš sám varoval, že kdo jej nepromluví před lidmi ani on jej nepromluví před otcem v nebesích a že nepřátelé člověka budou ti domácí. Kdo má raději svého otce, matku děti nebo druha a pro "klid" v rodině bude Ježíše zapírat a nepostaví se pro něj, není Ježíše hoden (Mat 10:32-39). Takoví si většinou ze strachu namlouvají "Pán zná moje srdce, on ví že jej miluji, on pochopí, že nemohu chodit do shromáždění.....atd" - tito nemají realitu hříchu lži, do kterého je Satan poutá. Jedině neznalost písma a po delší době již nezájem o Ježíše je připravuje o záchranu.

Je psáno:...láska mnohých zchladne, ale ten podstupující do dospění, ten bude zachráněn! (Mat 24:12-13) Ten přemáhající, on bude obalený v bílých pláštích a vůbec neutřu jeho jméno z knihy života a plně potvrdím jeho jméno v pohledu mého otce i v pohledu jeho zpravodajů (Odhal 3:5).

Co ti, kteří byli pro jméno Ježíš popraveni? Toto se děje ve světě i dnes, to nebylo jen "ve středověku". Letos (1999) dav náboženských fanatiků v Indii upálil misionáře s jeho dvěma nezletilými syny v jeho autě a dlouhými holemi jim z hořícího auta zabránil vyskočit. V zemích, kde vládne Satan skrze islám, bylo i letos mnoho poprav Ježíšových věřících. Toto se děje často, jen s tím není veřejnost dobře obeznámena.

Takže kdo říká, že "nemůže" číst bibli nebo chodit do shromáždění, se vymlouvá a proto lže - neboť chce zachránit jeho duši a proto ji zničí (viz Mar 8:35-38). Kdo se postaví pro Ježíše, pro toho se postaví Ježíš. Staň se věřícím až po smrtícího a dám ti věnec života (Odhal 2:10).

Na druhé straně cesta, po které jdou lidé bez zájmu o stvořitele, je široká a "pohodlná" a vede do zničení (Mat 7:13-14). Takových lidí je převážná většina a proto je tak obtížné zůstat a dojít po správné cestě. Neštěstím pro mnohé je, že si myslí, že když něco dělá většina, tak to "musí být správné". Pro tyto je i verš Exodus 23:2.

Přísloví 14:12 toto potvrzuje prohlášením: Je cesta, která se zdá člověku správnou, ale její dospění je cesta smrti. Správná cesta k božskému otci je jen cesta víry Ježíšovy. Ježíš je cesta a pravda a život (Jan 14:6) a my musíme vydržet chodit skrze víru, abychom zůstali spravedliví (II Kor 5:7 a Heb 10:38-39). Ježíš nám vyložil: Pracujte ne pro ničící se jezení, ale pro jezení zůstávající do života věčného, které vám dá ten syn člověka...toto je ta práce božského: abyste věřili do toho, kterého onen odstavil (Jan 6:27-29). Potom ukázal, že ON=SLOVO božského je ten chleba života, to jezení, které máme hltat a potom přežvykovat v naší představivosti (Jan 6:53-54).

Je to proto jeho víra, protože je z promluvení božského slova - Ježíš je slovo (Jan 1:1, Odhal 19:13) a ospravedlnil nás v jeho krvi. Proto je i psáno, že jej božský nabídnul jako smíření skrze tu víru v jeho krvi (Řím 3:24-25). Jeho víra proudí z promlouvání jeho slov (Řím 10:17).

Pro mnohé zůstává mysterií, co je to spravedlivost nebo-li "spravedlnost". Je to opravdu prosté - je to správnost před stvořitelem, která je nedostupná pro člověka, který se nepodřídí moudrosti božského slova a není veden jeho spiritem; takový chybuje, to je hřeší a mine se cíle, nedojde.

Buď naplněn světícím spiritem a mocí

Jestli máme žít v požehnáních našeho kovenantu, nemůžeme se odchylovat od toho, co slovo božského říká. Proto se musíme naučit žít náš denní život podle bible.

Toto je i jeden z důvodů, proč si nemůžeme dovolit nebýt ponořeni ve světícím spiritu a jeho zázračné moci. Musíme být zasvěcováni, čistěni ve slovu (Jan 17:17, Řím 12:1-2, II Tim 2:21, I Petr 1:15-16) a "pronásledovat" toto naplnění, abychom opravdu tento svět přemáhali.

Ponoření ve světícím spiritu a mluvení v jazycích, jak nám on dává promluvit, je proto nezbytností, neboť nevíme vždy jak a za co se modlit. Skrze mluvení v nebeských jazycích máme jistotu, že nám spirit božského pomáhá, neboť s námi takto může spolupracovat, i když vždy nerozumíme (Řím 8:26-27). Modlení se v jazycích je mocný nástroj a privilegium našeho práva v kovenantu. V tomto spoléhání se na něj v mluvení jinými jazyky, modlením se ve spiritu, i budujeme naši víru (Juda 20).

Někdo si zdůvodňuje svoji spirituální vlažnost písmem: "ne všichni mluví jazyky", ale již nechce vidět, že následující verš říká, že máme chtít ty dary zapáleně (I Kor 12:30-31). Stvořitel nám také skrze Pavla říká, že chce, aby všichni mluvili jazyky (I Kor 14:5), a kdo by nechtěl?

Proto řekni: Nebeský otče, ty jsi řekl ve tvém slovu (Luk 11:13), "Jestli tedy vy, jsouce zlomyslní, vidíte, jak dát dobré dary vašim dětem, jak hodně více ten otec, ten z nebe, dá světícího spiritu těm, žádajícím jej" - proto tě i žádám, abys mě nyní naplnil tvým světícím spiritem. Očekávám, že budu mluvit jinými jazyky, jak mi dáš promluvit (Prak 2:4) a děkuji ti za to z celého srdce ve jménu panujícího Ježíše, amen.

Začni chválit božského otce za tvé naplnění světícím spiritem. Mluv slova a slabiky, které dostaneš - ne ve tvém rodném jazyku, ale v jazyku daném ti světícím spiritem. Musíš použít svůj hlas, bůh tě nepřinutí mluvit. Chval jej ve tvém daru - v nebeském jazyku a modli se jím denně.

Je proto i důležité najít shromáždění znovunarozených věřících, kde se učí nekompromisní pravda slova božského.

Na tomto závisí i naše konečná záchrana. Musíme posoudit podle pravdy božského slova našeho kovenantu, co se ve shromáždění učí a jaké jsou plody tohoto učení. Jestli je vidět progres a životy jsou neustále měněny k lepšímu a jestli je svědčeno písmu prací světícího spiritu. Jestli se nic z toho neděje, lidé nerostou ve víře a nedospívají v porozumění a boží moc není projevována, neučí se tedy pravda a ty budeš zákonitě oklamán. Nebudeš přemáhat problémy tohoto světa a budeš jen neužitečně "přežívat".

Písmo varuje: Hleďte, aby nebyl někdo, odvádějící vás spolu jako kořist skrze filosofii a prázdnou klamavost podle lidských tradic, podle těch principů světa a ne podle anointujícího (Kol 2:8), protože bude doba, kdy to zdravé vyučování nevydrží, ale podle vlastních žádostí zavalí přes sebe ucho škrabající učitele a od pravdy to ucho zcela odvrátí, ale přes báje se zvrátí (II Tim 4:3-4). Božského potvrzují vidět, ale těmi pracemi nepromlouvají, byvše takto ohavní a nepřesvědčitelní a k veškeré práci dobra (t.j. práci víry) neosvědčení (Tit 1:16).

Pokud se pravdě v takovém shromáždění brání a nemáš po modlitbách jasné sdělení od panujícího Ježíše, že oni se k pravdě přece jen obrátí, odejdi a nechej se vést světícím spiritem tam, kde se pravda učí a kde se staneš užitečným údem anointujícího těla Ježíšova.

Musíme být spojeni v jeho anointujícím těle společným aktivním životem, neboť takto se násobí naše síla v anointujícím Ježíši. Toto je i božský plán pro nás.

Naše dědictví je dobrá zpráva prosperity

Dobrá zpráva zahrnuje prosperitu spiritu i duše i fyzického těla, i financí. Když jsme zplozeni shora, jsme tímto dědicové království božského. Máme proto slib božského otce pro finanční požehnání i ochranu našich financí.

Nesmíme ale zapomenout, že v boží rodině závisí vše na naší poslušnosti božskému slovu, bibli. Jestli poslechneme instrukce a uděláme to, co bible o financích říká, budeme mít také slíbené výsledky. Pečlivost, důslednost a vytrvalost, jsou hlavní charakterové požadavky pro biblickou finanční prosperitu. Je nezbytné si všímat při čtení bible všech výskytů slov - jestli, když, protože, proto - apod., neboť všechny sliby jsou podmíněné a výsledek vždy závisí nejen na tom, co víme, ale co uděláme.

Finanční systém království božského pracuje na "zemědělských" zákonech. Dej a bude ti dáno, zasej a sklidíš. Tento systém je v opozici k "běžnému" myšlení člověka. Proto musí být náš rozum obnovovaný božským slovem, abychom mohli myslet tak, jak byl člověk původně stvořen myslet - jako syn božského (Řím 12:1-2).

Pro většinu lidí je nesnadné, aby uznali boží finanční systém a hlavně vydrželi do výsledků, které jsou závislé na desátcích a nabídkách, jako na sázení semínek pro zajištění sklizně. Bez sázení toho, co je potřeba, nelze na žádné půdě očekávat sklizeň. V první kapitole Genesis je ustanovený zákon semene a plodu: ...plodící strom (dřevo) dělající plod podle jeho druhu, jehož semeno je v něm (Gen 1:11). Pavel napsal: Nebluďte...cokoliv když člověk zasévá, toto i sklidí! (Gal 6:7)

Ježíš podrobně učil o principech setby a sklízení (např. Marek 4), kde vždy zdůraznil, že my určujeme míru toho, co sklidíme - Hleďte si toho, co slyšíte! V jaké míře měříte, bude měřeno vám a přidáno bude vám, těm slyšícím (Mar 4:24, Luk 8:18).

Ježíš udělal výrazné shrnutí: Dávejte a správná míra bude dána vám; stlačenou a střesenou spolu a přetékající, dají do vaší náruče! Protože tou mírou, kterou měříte, bude měřeno proti vám! (Luk 6:38)

Jako Abrahamovo semeno, ve víře přinášíme desátky a nabídky vládnoucímu knězi v řádu Melchizedka, tak, jak to dělal Abraham (Gen 14, Heb 7) dříve, než to bylo uzákoněno skrze Mojžíše. Desátkování je vztah v kovenantu.

Abraham byl tak bohatý, neboť poslechl stvořitele a dělal, co mu on řekl a ten jej ochránil a romnožoval mu majetek - ať už to byla stáda dobytka nebo zlato a stříbro (Gen 13:2). Byly to však sliby, které Abraham musel brát vírou, nebyl požehnaný automaticky (Gen 12:1-4, viz Gal 3:14).

Kniha Deuteronomie vysvětluje systém desátkování ve 28. kapitole. Prorok Malachi varuje, abychom neokrádali stvořitele v desátcích a nabídkách, nechceme-li být prokletí. Po obnovení desátkování panující slibuje, že nám ochrání úrodu, aby nám ji Satan nebral. Je třeba být připojen do shromáždění, kde je učena biblická pravda o financích, neboť je nutno znát více, než jen tato základní písma. Zákon ukazuje, že nedesátkovat je hřích (Řím 3:20). Desátkování i ukáže, komu sloužíme (Luk 19:10-23).

V českých zemích je zneužívaný řecký výraz "evangelium", který nebyl naneštěstí dosud překládán. Přesný překlad slova "evangelium" je "dobrá zpráva". Musíme se rozhodnout, jestli budeme věřit božskému slovu, nebo náboženskému "učení", které je proti prosperitě člověka a proto i proti božímu plánu dobré zprávy.

Pavel psal: "Podle každého jednoho ze sabbatů, každý z vás ať umístí při sobě - nahromadiv to, čímkoliv má dobrou cestu, aby ne jakmile přijdu, až tehdy nastaly sbírky"...tyto pošlu odnést tu vaši vděčnost do Jerusalemy (I Kor 16:2). Mluví se zde o prosperitě, použité ve vděčnosti pro požehnání těch v Jerusalemě. Také Jan napsal: Milující, týkaje se všech (věcí), přeji ti mít dobrou cestu a být zdravý, podle toho jak dobrou cestu má tvoje duše (III Jan 2). Dobrá cesta je řecky "euodós"; a mít dobrou cestu nebo-li prospívat je "eúodóo".

Jestli má člověk nedostatek peněz nebo je nemocný, jeho duše určitě "dobrou cestu" nemá a potřebuje pomoc.

Dobrá zpráva je požehnání Abrahama i jeho semene - podle jeho víry, neboť on je otcem všech věřících (Řím 4:11). Toto požehnání zahrnuje i slib "Určitě požehnávaje tě požehnám a násobíce tě znásobím" (Heb 6:14). Jenže tyto sliby nelze brát jinak, než skrze víru ve vytrvalosti, čemuž lidé nerozumí bez pravdivého učení. Jinak nevědí, co je to víra, ani vytrvalost ve víře až do výsledku.

Démonický spirit náboženství bude vždy bojovat proti dobré zprávě prosperity božího KRÁLOVSTVÍ. Satan totiž nenávidí představu požehnaných, prosperujících znovunarozených dětí božského, protože takoví jsou mu nebezpeční. Satan přesvědčuje lidi, aby byli sobečtí a nestarali se o záchranu ostatních. Z důvodu sobectví je i rozšířená výmluva, že "nemusíme desátkovat", protože Satan nechce být stvořitelem omezovaný v okrádání znovu narozených (viz Mal 3:6-18). Satan moc dobře ví, že když děti božského ctí a chválí jejich otce s jejich penězi v desátkování a nabídkách, tak mají v kovenantu zaručenou boží ochranu jejich financí. Stvořitel se na Satana oboří jako na užírače jejich úrody.

Je důležité znát, že i ve financích se člověk musí zmocnit jeho území prací víry. Děti božského mají nejzarputilejší Satanův odpor právě ve finanční prosperitě. Ten však dělá lidem největší překážky hlavně díky jejich neznalosti písem. Lidé po slyšení správného učení většinou "zkusí" desátkovat a když nenastane okamžitá dramatická změna k lepšímu, velice brzy se od desátkování stáhnou.

Takoví si zahořkle pomyslí, že to byl omyl, že toto "Bůh po mne nechce" nebo že jim dokonce nepomůže. To, co božský řekl Mojžíšovi i Jošuovi, stejně říká každému z nás - Toto je ta země slibu, proto běž a zmocni se jí, já jsem ti ji dal. Jen buď silný a odvážný, já budu s tebou kamkoliv půjdeš... Lid božského stvořitele si musí uvědomit, že je to Satan, kdo je problém, proč ta sklizeň trvá tak dlouho, stvořitel a jeho slovo není problém! My musíme odmítat pochybnosti typu "to pro tebe není boží vůle, abys měl tolik peněz".

Neodhazujte proto tu vaši smělost promluvení, která drží mohutné odevzdání odměny, protože držíte užitek vytrvalosti, aby dělajíce ten záměr božského jste obdrželi ten slib...(Heb 10:35-39). Záměr je ve všem vzdávat díky (I Thes 5:18) toto je zde - děkovat za sklizeň dopředu - zalévat setbu vláhou chvály ve víře a nestahovat se zpět v nevíře! Satan zná písmo "...všechno, které není z víry je hřích" (Řím 14:23) a chce, abychom hřešili.

Stvořitel se na Abrahama mohl spolehnout a proto s ním jednal jako se svým přítelem a řekl mu, co plánuje (Gen 18:17-19). My jsme Abrahamovo semeno a božský otec je potěšený, když mu dáme příležitost, aby nás mohl ve všem odměnit (Heb 11:6). Může se spolehnout i na nás?

Žijeme ve světě, který nemá zájem o "manu", ale o peníze. Chceš-li někam cestovat, abys prohlašoval dobrou zprávu kamkoliv mimo vlastní "humna", zadarmo nebo pěšky se tam v dnešní společnosti nedostaneš. Navíc vykládat o milujícím stvořiteli někomu, kdo třeba nemá na jídlo a nebýt schopen tohoto nakrmit a požehnat finančně, nebude mít pro dotyčného většinou žádný význam.

Mnoho "křesťanů" se stará jen o sebe a svoje rodiny, bez zájmu o požehnání dalších. Mít peníze "dostatečně jen pro sebe" není projev pokory, ale nesmírného sobectví.

Prosperita s božským otcem, ne bez něho

Když jsme byli shora zplození, máme dospívat, růst ve víře v užitečnosti. Plán božského otce není, aby jeho děti měly "náboženské spolky". On nás připojil do sebe a umístil v nás slovo toho připojení, abychom toto připojení přisluhovali ostatním, kteří ještě připojeni nejsou (II Kor 5:17-21). Toto přisluhování musí být v jeho zázračné moci, není to nějaká náboženská "duchovní útěcha". Božský otec je láska a láska je užitečná (I Kor 13:4).

Budeme-li růst ve znalosti pravdy, budeme poslušní a opravdu uděláme Ježíše svým panujícím, on bude mít proto autoritu přes naše finance a budeme desátkovat, abychom mohli podporovat práci jeho dobré zprávy a skrze to i prosperovat. Takto se i projevuje vděčnost, která je přirozeností shora zplozených božských dětí, neboť ji mají od svého otce. Satan není vděčný, proto ani jeho děti "nemusí" být vděčné. Boží děti se však chtějí aktivně podílet na záchraně dalších a proto aktivně používají víru a vděčnost - dary a proto i prosperují - viz podobenství o talentech a minách (Mat 25:14-29, Luk 19:12-26).

Otec chce, aby jeho děti prosperovaly, aby on mohl vyzdvihnout jeho kovenant záchrany pro ostatní (viz Deut 8:17), jen to musí být jeho cestou ve spolehnutí se na jeho slovo. Když poslechneme, tak on dostane chválu a my se budeme chlubit jeho mocí, ne naší dovedností a chytrostí.

Spirit víry je spirit autority

Vy z toho božského jste, dětičky, a přemohli jste je, neboť větší je ten, který je ve vás, než ten který je ve světě...neboť všechno to zplozené z božského přemůže svět! A toto je to přemožení, co přemáhá svět, ta naše víra! (I Jan 4:4, 5:4) Ježíš řekl, Jestli můžeš věřit - všechny věci jsou možné tomu věřícímu (Mar 9:23), neboť nic není nemožné při veškerém promluvení božského (Luk 1:37).

Znovu narozený věřící má v tomto světě panovat ve spolupráci se stvořitelem ve jménu Ježíš přes veškeré nemoci, hřích, démony a všechno ostatní zlo. Věřící s božským spiritem ubytovaným v něm je větší, než Satan. Proto božský otec říká v jeho slovu nám - jeho věřícím dětem, že máme vyhazovat démony a uzdravovat nemocné, neboť on je v nás ubytovaný skrze náš shora zplozený stejný spirit víry (viz I Kor 6:17, II Kor 6:16).

Nemoc je výsledek hříchu a pracuje stejným způsobem jako hřích. Věřící se musí naučit odporovat nemoci stejně jako hříchu. "Protože hřích vám nemá panovat, protože nejste pod zákonem, ale pod vděčností" (Řím 6:14). Ježíš hříchu odporoval modlitbou, proto nehřešil.

Satan zkouší každého člověka, aby hřešil. Hřích je nabízený skrze předkládané myšlenky, které se musíme naučit strhávat, abychom je nepřijali za své. Stejným způsobem jsou nabízeny nemoci a lidé v neznalosti pravdy se je neučí odmítat.

Když obnovujeme svůj rozum božským slovem, tak se mu takto podřizujeme a můžeme stát proti shazujícímu a ten od nás uprchne (Jak 4:7). Věřící většinou nejsou učeni, že mají odporovat nemocem jako zkouškám a nevědí, že nemoci jsou prokletím zákona za porušení kovenantu (Deut 28:58-61). Ježíš nás ale vykoupil z prokletí zákona (Gal 3:13-14) a zachránil nás celé - spirit i duši i fyzické tělo. Ježíš za nás nesl veškerý hřích a všechny nemoci na kříži jako by byly jeho (Isa 53:4-5, I Petr 2:24), proto, abychom je nemuseli nosit my a odporovali jim.

Proto máme v jeho jménu promlouvat jeho vítězství ve stejném spiritu jeho víry - uvěřil jsem, skrze to jsem mluvil - i my věříme a skrze to mluvíme (II Kor 4:13).

Proto je i psáno: Milující, nehostěte ve vás to žhnutí ke zkoušení se stávající, jako s vámi spoluchodícího hosta (I Petr 4:12). Nemáme ubytovat nemoci jako hosty v našem fyzickém těle z fleše, máme jim odporovat a vyhazovat je stejně jako démony! Nemoci jsou práce shazujícího (ďábla), které Ježíš přišel uvolnit (I Jan 3:8).

Někteří "křesťané" z neznalosti pravdy přesvědčují, že "Bůh nám dává nemoci a my musíme ‘trpěti‘ s Kristem". Když ale tito lidé onemocní, jsou mezi prvními v čekárně u lékaře, se všemi ostatními pohany, t.j. nevěřícími a je-li pravda to, čím přesvědčují, tak ukazují pravý opak - že nechtějí "trpěti s Kristem". Tito lidé neudělali Ježíše jejich panujícím přes jejich fyzická těla, ani přes jejich mysl.

Biblické ale je, když odporujeme nemocem a přemáháme je dobrým zápasem víry. Takto podstupujeme zkoušku (nevyhýbáme se zápasu) a zaopatřujeme v naší víře mužnost a vytrvalost a zkušenost a radujeme se v těchto zkouškách, neboť máme jistotu přemožení (Jak 1:2-4, II Petr 1:4-9). Přemáhání nemocí tohoto světa je práce víry Ježíšovy, kterou musíme používat. Přemáháme slovem našeho svědectví a krví beránkovou.

Uzdravení je tedy naše dědictví, na které máme právo, ale musíme naše nároky promlouvat do světa v autoritě jména Ježíš, abychom sklízeli plody našeho promlouvání. Když souhlasíme se slovem božským a potvrzujeme jej ústy, tak Ježíš, jako vládnoucí kněz našeho potvrzování vyřizuje za světící, aby se to stalo - Ježíš je náš AMEN - STANE SE (II Kor 1:20, Odhal 1:18, viz Heb 7:25).

Je psáno: "z tvých slov budeš ospravedlněn a z tvých slov budeš mít právo dáno dolů" (Mat 12:37), takže je nesmírně důležité, jestli vykládáme a tak potvrzujeme našimi ústy to, co je psáno v našem dědictví - ve slovu božského a nebo potvrzujeme okolnosti a skutečnosti t.j. nemoci, finanční nedostatek apod. Je totiž také psáno, že budeme mít to, co říkáme (Mar 11:22-24), neboť stvořitel tvoří plody našich úst (Isa 57:19, viz i Isa 45:7+Num 14:28).

Naše tělo je svatostánek znovunarozeného světícího spiritu v nás - glorifikujme tedy božského otce v tomto spiritu i těle, neboť obojí je stvořitelův majetek, který pro něj udržujeme čistý a zasvěcený (I Kor 6:19-20). A je to naše slovní služba (Řím 12:1-2).

Satan nás vždy zkouší, jestli se vzdáme, aby nás potom mohl obžalovat (Odhal 12:10), ale my musíme vládnout vírou ve smělosti promluvení až po jisté dospění toho přemožení - až do výsledku (Heb 3:6,14; I Jan 5:4-5).

Když je naše víra aktivní v promlouvání božského slova - ta zázračná moc - anointování světícího spiritu vyzařuje z tohoto svatostánku fyzického těla z fleše proti démonickým vlivům a drží je v bezpečné vzdálenosti.

Důvod, proč lidé onemocní, je stejný, jako když zhřeší. Poddají se nabídnutému návrhu zla, které se zmocní srdce. Nemoc je přijímána stejně - návrh útlaku je předložen a když se člověk obává, nemoc si zajistí právo ubytování. Správná reakce je ale v promluvení božského: "Ve jménu anointujícího Ježíše, já tuto nemoc odmítám! Ježíš ji nesl za mne na kříži a vykoupil mne z prokletí zákona! Je psáno: Jeho podlitinami jste byli uzdraveni!" (I Petr 2:24)

Promluvení božského, ne positivní slova

"Hle, dal jsem vám autoritu šlapat shora přes hady a škorpiony a přes všechnu zázračnou moc nepřítele a nic vám neublíží!" (Luk 10:19)

Abychom však mohli šlapat shora přes všechnu zázračnou moc nepřítele, musíme být napřed shora zplozeni a tak mít shora zázračnou moc a autoritu pro naše použití.

Toto vše není nějaké "positivní myšlení" nebo "positivní slova", ale promluvení (réma) božského, kterými se ozvučujeme. Ukládáme je do našich srdcí, plníme naši představivost a potom je i v každé situaci promlouváme (Mat 12:34-35). "Positivní" slova nemají zázračnou moc - ta je jedině v promluvení božského - je to meč spiritu, který vyráží z našich úst (Efes 6:17, Odhal 1:16). Jeho slovo je ostřejší nad veškerý dvousečný meč (Heb 4:12).

Toto je jedno z nejzávažnějších sdělení pro ty, kteří se již rozhodli udělat Ježíše svým panujícím a byli nebo právě budou zplozeni shora. Je nezbytné si uvědomit, že víra Ježíšova není "křesťanské náboženství". Je to praktická víra, která má praktické výsledky, jako měl Ježíš sám.

Božská promluvení jsou plná jeho víry. Stvořitel sám nese všechny věci právě tím promluvením jeho zázračné moci (Heb 1:3) a my používáme jeho autoritu jeho jména.

Promluvení plná víry mění skutečnosti. Nemoci jsou skutečnosti, ale slovo božského je pravda (Jan 17:17). Fakta nebo-li skutečnosti mohou být a jsou měněny. Pravda nemůže být změněna nikdy. Proto pravda mění skutečnosti, které nejsou v souhlasu s pravdou. Ježíš řekl, Já jsem pravda (Jan 14:6), proto se pravda nezmění.

Proto je i psáno, že to promluvení panujícího zůstává do věčnosti, ale toto je to promluvení té prohlašované dobré zprávy do vás! (I Petr 1:25)

Slovo (lógos) je učení celé napsané bible, které přepravujeme do našeho srdce skrze promluvení (réma). Víra je ze slyšení, ale to slyšení skrze promluvení božského (Řím 10:17). Čím více takto plníme naše srdce, tím více víry držíme a když ústa mluví z nadbytku srdce (Mat 12:34-37), mluvíme promluvení božského plná zázračné moci a naše okolí je proměňováno do souhlasu s pravdou.

Znovu připomínám (stránku 42 a Řím 3:25), že Ježíšova víra je v jeho krvi, proto je taková moc v jeho promluvení víry, které prohlašujeme. A skrze jeho spirit víry je on v nás a proto je větší ten v nás, než ten ve světě (I Jan 4:4).

Spirit víry musíme budovat

Znovu narozením získáme spirit víry na místo spiritu strachu. První odpověď člověka stvořitelovi po tom, co zhřešil, byla: ...bál jsem se...(Gen 3:10).

Tento dramatický rozdíl je zdůrazněn: Protože jste nevzali spirit otroctví znovu do strachu, ale vzali jste spirit synovství...(Řím 8:15), protože nám ten božský nedal spirit ustrašenosti, ale zázračné moci a lásky a zachráněné mysli (II Tim 1:7). Víra je zázračná moc.

Pro uznání pravdy dobré zprávy potřebujeme prostou dětskou víru. Jenže potom máme růst a dospívat ve víře. Je důležité vědět, že toto bible učí (Kol 1:28, Jak 2:22).

Máme jako právě zplození kojenci naléhavě toužit po tom bezelstném slovním mléku, abychom v něm vzrůstali (I Petr 2:2).

Pavel psal: Když jsem byl nemluvně, jako nemluvně jsem mluvil, jako nemluvně jsem uvažoval, jako nemluvně jsem počítal, ale když jsem se stal mužem, udělal jsem nepracujícími ty věci nemluvněte (I Kor 13:11).

Také je psáno...každý, držící se uprostřed mlékem je bez zkoušení slova spravedlivosti, protože je nemluvně, ale dospělých je tuhá výživa...(Heb 5:13-14)

Náš spirit drží potřebu pravidelného a výživného spirituálního jídla, stejně jako naše tělo z fleše musí mít fyzické jídlo. Bez toho není spirituální síla pro přemáhání.

Písmo nám říká, že Ježíš sám jako dítě vzrůstal a zesílil spiritem ze slova božského naplňován moudrostí, neboť byl "vykrmený" slovem v synagoze v Nazarethu, kde bylo jeho obyčejem číst písma (Luk 2:40, 4:16). Není jiná cesta pro zesílení a dospívání spiritu.

Ústy proroka Ošey božský řekl, Můj lid je němý pro zanedbání znalosti. Protože jsi odmítl znalost i já jsem odmítl tebe... (Ošea 4:6). Písmo varuje před odmítnutím boží moudrosti a poznání, protože když se člověk nerozhodne pro dospívání v poznání panujícího, stane se neužitečným (Řím 3:11-14) a bude veden Satanem v "moudrosti" tohoto světa a nakonec bude zavržený.

Navíc touha po dospívání ve znalosti a moudrosti božského, je známka pravosti synovství, neboť je to láska k otci, touha jej poznávat. Stejně tak je to i naplnění prvního příkazu - Budeš milovat panujícího božského tvého z celého srdce tvého a z celé duše tvé a z celé představivosti tvé a z celé síly tvé! (Mar 12:30, Deut 6:5). Milujeme, protože toužíme, ne proto, že jsme "nuceni".

Milující děti božského otce

Rozdíl mezi náboženstvím a zplozením shora je mohutný. Náboženství vládne skrze strach, a příkazy božského jsou presentovány jako nepříjemná povinnost, neboť tam nikdo nevysvětluje vztah vděčnosti v lásce mezi stvořitelem a člověkem. Bůh je náboženskými lidmi popisován jako ten, který nás "tresce a švihá" a ten, který nám "dává" nemoci, aby nás dostal na "správnou cestu". Kdyby toto byla pravda, tak toto by bylo přinucování člověka, aby šel do nebe. Jenže toto si protiřečí s písmem, které říká, že božský je spravedlivý a nebere člověka podle tváře, protože se dívá na srdce (Prak 10:34-35). Náboženské lidi však bible nikdy moc nezajímala a když tato protiřečí jejich náboženství, tak se vždy řídí náboženstvím ne biblí.

Na druhou stranu znovu narozený věřící miluje bibli, protože ví, že je slovem stvořitelovým. Bible je i důvod, proč ví, že musí být shora zplozeným synem božským. Proto bibli neustále čte a poznává svého otce i panujícího Ježíše, svého mocného bratra a komunikuje s nimi. Čtením bible a slyšením správného učení začne rozumět, jak je důležité se řídit božskými příkazy pro své dobro a dospívá ve schopnosti nedávat Satanovi šanci, aby jej tento mohl napadat. Růstem ve znalosti bible je tak schopen zůstat pod ochranou krve Ježíšova kovenantu, zahalený jeho jménem. Znovu narozený věřící buduje osobní vztah s božským otcem poznáváním jeho slova a roste tak ve víře.

Protože znovu narozený věřící studuje bibli, rozumí také, že ti, kteří jsou nepřesvědčeni dobrou zprávou, dostanou odplatu v ohni plamene ve věčném ohnivém jezeře (viz II Thes 1:8-9, Odhal 20:15). Bůh je spravedlivý ke všem.

Proto milující syn je ten, který věří otci. Božský otec miluje každého člověka, ale pokud člověk neposlechne božský příkaz "obrátit se od hříchu a být zplozen shora" (Prak 17:30, Jan 3:7), neukazuje, že je milující syn. Když se Ježíš přišel podřídit pod Janovu autoritu a byl jím ponořen do vod Jordánu, teprve potom přes něj sestoupil světící spirit, zahalil jej a otec promluvil anointující promluvení: Tohle je ten můj syn, ten milující, ve kterém mám zalíbení! (Mat 3:17) Tou prací víry v uposlechnutí ukázal, že je milující syn. Proto i on mohl potom říci, "Když milujete mne, ty moje příkazy budete hlídat" (Jan 14:15). Jeden z jeho příkazů je: ...dělejte učedníky ze všech národů, ponořujíce je do jména... (Mat 28:19). Jestli milujeme jako on miluje, budeme chtít dělat jeho příkazy, aby i ostatní byli zachráněni.

Láska je spravedlivá a bible nás varuje, abychom zůstávali přes vděčnost a užitečnost, jinak budeme vyseknuti i my, shora zplození synové (Prak 13:43, Řím 11:22). Jméno zapsané v knize života znovunarozením, může být z této knihy utřeno (Odhal 3:5). Tomu lze rozumět jen na základě vztahu v kovenantu. Mluvit slovo ve světícím spiritu je povinnost v kovenantu - viz Isa 59:21. Toto je užitečnost - ve spolupráci dětí s otcem přemáhat tento svět ve jménu Ježíš a přisluhovat těm ostatním to připojení se nazpět k božskému stvořiteli (II Kor 5:18-21). Kdo žije jen pro sebe a svoji kariéru v tomto světě, nedoprovází Ježíše v jeho cestě, protože Ježíš sem nepřišel žít sám pro sebe, ale dělat záměr otce - Ježíš označil za své bratry a sestry jen takové, kteří také dělají záměr otce (Mat 12:50). Toto je i naše "kariéra" v království božského zde na zemi, jinak jsme neužiteční a nevěřící a nemáme realitu bible.

Ježíš měl kromě naší záchrany ještě další úkol ve světě - ukázat nám otce a svoji bezpodmínečnou poslušnost v lásce k němu. A jako Ježíš byl zosobněním otce pro nás, takto i my máme být zosobněním Ježíše pro svět. Jako Ježíš představoval božského člověka, takto každý z nás má světu představovat anointujícího člověka (kristujícího člověka), ne náboženské "křesťany" různých "denominací". Jestli je člověk opravdový shora zplozený, znovu narozený věřící, tak opravdu dělá slovo anointujícího Ježíše.

Nízká úroveň znovu narozených věřících v jejich shromážděních má za vinu všechnu ostudu a hřích a zlo ve světě. Mnozí jen navenek dělají něco z toho, co dělal Ježíš, ale ryzost shora zplozených již není jen v dělání, ale v bytí - v podstatě osobnosti božského syna (II Petr 1:4).

O lidech, kteří si říkají "křesťané" a nezajímají se o Ježíše a jeho slovo ani natolik, aby poslechli a byli znovu narozeni, je zbytečné vůbec mluvit. Je to smutné, neboť takoví nejsou díky jejich nezájmu ani "připuštěni" do synovství (Heb 12:6) a jen "připočítávají" sami sebe (Jak 1:22) a proto nemohou být to, co si myslí, že jsou. Toto je silné prohlášení, ale musíme mít realitu a potěšit ne náboženské lidi, ale stvořitele, a prohlašovat jeho pravdu pro záchranu těch, kteří jej poslechnou a budou dělat jeho záměr.

Voláme věci nejsoucí jako jsoucí

Musíme si uvědomit, že když se rozhodneme věřit slibu například našeho uzdravení na základě určitých veršů v bibli a vydržíme věřit ať se děje co se děje, tak jsme tímto rozhodnutím a promluvením tohoto rozhodnutí vypustili naši víru do práce. Tuto práci víry podporujeme jak promlouváním těch veršů, tak i děkováním za výsledek, jako bychom jej již měli projevený.

Ježíš nám vyložil, jak víra pracuje, v záznamu dobré zprávy podle Marka: "Držte víru božského! Amen vám vykládám, že kdokoliv řekne této hoře, - Pozdvihni se a vrhni se do moře! - a nerozsuzuje v jeho srdci, ale věří, že co vykládá se stane, bude mu dáno cokoliv říká! Skrze tohle vám vykládám, Všechny věci, kterékoliv modlíce se žádáte, věřte, že berete a budou vám dány" (Mar 11:22-24). Samozřejmě, víra pracuje v lásce a neodpuštění ji proto zruší - další verše vysvětlují, že musíme lidem odpustit.

Toto je biblická víra božského stvořitele, který volá věci nejsoucí jako jsoucí, aby byly - viz Řím 4:17.

Otce potěšíme vírou, když jej budeme napodobovat tak, jako jeho milující, poslušné děti (Efes 5:1).

Nelze se "nábožensky pomodlit", vyložit požadavky a pak v každodenní mluvě ŘÍKAT něco jiného a očekávat výsledek podle toho, co jsme původně vyložili v "modlitbě". Očekávaný výsledek se nedostaví, když souhlasíme s písmem "jeho podlitinami jsme byli uzdraveni" (I Petr 2:24) a pak říkáme každý den "já jsem tak nemocný, mě je tak zle"! To je neužitečné, takto se ty věci nestanou (Jak 3:10).

Božský tvoří plody rtů (Isa 57:19). Jak promlouváš do jeho uší, podle toho ti vše udělá. On slyší tvoje reptání proti jeho slovu dobré zprávy (Num 14:27-28). Ježíš nám dal uzdravení, ale my se toho musíme zmocnit! Nenechat se odradit pocity a myšlenkami jako obry v zemi slibu! Musíme mluvit přemožení problému, ne jej utvrzovat svými ústy! Myšlenky, lidskou "logiku", pozdvihující se proti slibu uzdravení musíme strhávat (II Kor 10:5).

Vydržet, počkat si na panujícího

Ne vždy se projeví zázrak okamžitě. Někdy jsou okolnosti takové, že je zázrak projevený i za několik měsíců, někdy i let. Jen se člověk nesmí vzdát a přestat věřit, jinak začne mít v srdci hořkost a beznaděj a bude promlouvat prohru dopředu. Musíme promlouvat slovo božského do našeho uzdravení, dokud se toto neprojeví i fyzicky. A děkovat božskému otci dopředu - pamatuj si, vděčností jste zachráněni skrze víru, protože to vládnoucí kněz našeho potvrzování udělá (Heb 3:1, Jan 14:13-14). Potvrzovat slovo je řecky doslova "omologéo" = "stejně vykládat".

Když stvořitel promluvil, "Budiž světlo", světlo se stalo okamžitě. Když promluvil, "Udělejme člověka", člověk se stal okamžitě. Ale než mohl jeho vládnoucí zpravodaj Gabriel promluvit do Marie, aby ona v souhlasu okamžitě otěhotněla a tak počala Ježíše, to se mohlo stát až po čtyřech tisíciletích - na začátku pátého tisíciletí.

Bylo totiž nezbytné, aby během těch čtyř tisíc let všichni proroci vykládali boží plán do anointujícího (jako David - Prak 2:25), který mohl přijít až po naplnění určitého počtu různých promluvení. Proto promlouvání božského slova je naplňováním a dodržováním kovenantu mezi božským a člověkem (Isa 59:21). Proto je psáno, že ti, kteří nemají zájem o boží slovo se stali neužiteční pro plán božského (Řím 3:12).

Až po čtyřech tisíciletích (dnech) mohl tedy Gabriel promluvit do Marie: "světící spirit přijde přes tebe a zázračná moc nejvyššího tě zastíní a skrze to zplozený světící z tebe bude volaný syn božského" (Luk 1:35). Teprve tehdy mohla Marie říci její "AMEN - STAŇ SE mi podle tvého promluvení!" a okamžitě otěhotnět nebo doslova "vzít spolu" vírou - a slovo se stal fleš (Luk 1:38, Jan 1:14).

Ježíšovo jméno tak bylo voláno do břicha Mariina pod autoritou Gabrielova promluvení ještě před tím, než byl Ježíš "vzat spolu" v jejím břichu (Luk 2:21). Gabriel s určitostí popisoval stvořitelův plán, aby se ten skrze tato promluvení stal. Volal takto Ježíše dříve, než byl, aby byl. Stejným způsobem máme skrze promlouvání písem volat naše uzdravení, když jsme nemocní, abychom byli uzdraveni. Proto je psáno: Staňte se proto napodobiteli božského tak, jako milující děti (Efes 5:1).

Mysl náboženských lidí je tímto potvrzováním slova božského popuzena a proto ve své neznalosti Ježíšovy tvořivé víry jsou takoví lidé největší opozicí proti učení pravdy. Falešná pokora "dobře to myslících bratří" je velice nebezpečná pro čerstvě narozené děti boží, protože zasazuje jedovatou setbu nevíry do srdcí, očekávajících pravdu.

Takže na závěr připomenu úvod

Slib božského otce pro jeho děti je: Ale ten božský míru sám ať zasvětí vás celé dospělé a celé dědictví vaše - spirit a duši a tělo - bezvadně hlídané v přítomnosti panujícího našeho Ježíše anointujícího (I Thes 5:23).

Celý plán božského stvořitele je od věků beze změny - člověk byl stvořen, aby zůstával v boží přítomnosti - zahalený, obalený, ponořený, potopený v lásce - to je v zastínění zázračnou mocí nejvyššího (Gen 1:26, Luk 1:35) - být v božích vnitřnostech neustále (Luk 1:78). Ten zůstávající v lásce, v tom božském zůstává a ten božský v něm (I Jan 4:16), hlídáním si jeho příkazů (I Jan 5:3).

Stvořitel nám dal z jeho spiritu ve stvoření prvního adama - vdechl do něho dech života (Gen 2:7). Toto ukazoval mnohokrát ve starém kovenantu: vzal ze spiritu, který byl přes Mojžíše a dal jej přes ty starší, on vždy toužil dát z jeho spiritu jeho lidu (Num 11:17-29).

Stejně tak dal nám z jeho spiritu, abychom znali, že v něm zůstáváme a on v nás (I Jan 4:13), dýchl na lidi a promluvil, Berte světící spirit (Jan 20:22).

Anointující Ježíš byl odstavený do světa, abychom my žili skrze něho (I Jan 4:9). Pavel psal:...žije ve mně anointující...žiji ve víře syna božského (Gal 2:20).

Dospění všeho dobra je, abychom byli v něm a on v nás, abychom byli jedno a jeden - abychom byli doslova jeden spirit a jedna duše a jedno tělo - (viz Jan 17:17-26, Efes 4:4-16). Jedině bible nás na to může připravit. Náboženství drží lidi pryč od tohoto plánu, bez reality tohoto dobra.

Mojžíš byl čtyřicet dní a nocí v přítomnosti stvořitelově, který k němu promlouval a Mojžíšovo fyzické tělo ze smrtelné fleše nepotřebovalo ani spánek ani potravu a navíc ani vodu! Když potom Mojžíš sestoupil mezi lid, jeho tvář vyzařovala stvořitelovu glory po mnoho dní (Ex 24:15-18, 34:29-35, Deut 9:9, II Kor 3:7-18). Toto je božský plán pro každého člověka - aby byl hlídán v přítomnosti, ve spirituální materialitě, v energii božského života.

Proto dal spirit božského Pavlovi napsat:...ten, probudivší anointujícího z mrtvých, udělá živými i ta vaše smrtelná těla skrze jeho spirit ubytovaný ve vás (Řím 8:11). Skrze Pavlovy ruce světící energie božského spiritu naplnila fyzický materiál šátků a zástěr a odstraňovala nemoci i zlomyslné spirity z těch slabých vírou (Prak 19:11-12).

Kdokoliv kdy řekne "možná to není boží vůle abys byl uzdraven", nezná dobře bibli ani Ježíše - syna ani otce. Takoví drží "formu dobré uctivosti", ale tu její zázračnou moc nepromlouvají (II Tim 3:5, Tit 1:16).

Jeho záměr není, abychom byli jen uzdraveni, ale abychom žili v jeho božském zdraví, neomezovaní jakýmkoliv nedostatkem dobra - být neustále v jeho přítomnosti - ještě během našeho pobytu ve smrtelném těle.

Spolupracovat s Ježíšem v poslušnosti a lásce je však naše rozhodnutí. Ježíš je "gentleman" a nevnucuje ani uzdravení ani záchranu z pekla jakéhokoliv druhu.

Božským slovem si udržíme zachráněnou mysl ve vděčnosti uprostřed díkůvzdání a mír božského držící se nad veškerým rozumem bude strážit naše srdce a porozumění v anointujícím Ježíši (Filip 4:6-7, Kol 3:14-17).

Uvědom si, proč jsi tuto knížku vůbec četl

Přemýšlel jsi někdy seriozně o tom, co se s tebou stane, až fyzicky umřeš? Jsi připravený zemřít? Co když zemřeš dnes, víš, že když jsi nebyl zplozen shora ve jménu Ježíše, tak půjdeš do pekla? Peklo není vtip, to je příšerně reálné místo věčného mučení pro každého, kdo se tam dostane.

Toto ale není vina božského stvořitele, to je vlastní rozhodnutí každého, kdo odmítl Ježíšem nabízenou záchranu a proto zůstal Satanovým majetkem. Peklo bylo připraveno pro Satana a pro ty, kteří jej vědomě nebo nevědomě následovali (Isa 14:9, Mat 25:41).

Božský stvořitel je spravedlivý ke všem a bude soudit každého člověka podle jeho osobního rozhodnutí a podle jeho vlastních prací (Jan 3:3-21, Odhal 20:12).

Je zvláštní, jak se lidé vyhýbají jakémukoliv vážnému zamyšlení nad svým osobním úmrtím. Jedním z důvodů pro pocit falešného míru, který má většina lidstva, je surová náboženská lež o "očistci". Kdyby tato lež nebyla tak drzá, byl by to jen špatný vtip.

Posuď sám Dekret o očistci, schváleném na tridentském sněmu v prosinci 1563, který říká, že duším vězněným v očistci pomáhají přímluvy věřících a hlavně pak bohulibá oběť oltářní. V očistci se duše spravedlivých tříbí očistným utrpením ke vstupu do nebe; buď trpí za hříchy, kterých na světě upřímně nelitovaly, a proto jim ještě nebyly odpuštěny, nebo za hříchy sice už odpuštěné, ale v pozemském životě zcela neodpykané (!). (konec citace)

Bible vysvětluje, že Ježíš nesl na kříži všechny hříchy světa a opravdu jimi za nás trpěl (Psalm 22, Isa 53, Jan 1:29, I Petr 2:24). Je psáno, že jen Ježíšova krev očisťuje znovu narozené věřící od hříchů, aby za ně nemuseli trpět, neboť není odpuštění bez vylití krve (Heb 9:22, I Jan 1:7-9).

Bible říká, že lidé a budou věčně trpět svými hříchy v pekle; nebo b během života ve fyzickém těle uznají záchranu znovunarozením ve jménu Ježíš a všechny hříchy jim budou odpuštěny, t.j. nikdy za ně nebudou trpět (když se od Ježíše nakonec sami neodvrátí). Vše ostatní je lež.

Stvořitel dal dost času každému na rozmyšlení, ale ten čas je vymezený (Prak 17:30-31). Člověk byl stvořen šestého dne a šest dnů [tisíciletí] (II Petr 3:8) bylo vymezeno pro lidstvo, aby žilo po svém. Sedmý den [tisíciletí] přijde kralovat anointující Ježíš se svými světícími, pokud otec neumístí všechny nepřátele pod jeho chodidla. Potom, na konci sedmého dne [tisíciletí] bude to dospění, kdy syn předá jeho království otci (I Kor 15:24-28).

Ježíš řekl, že přijde znovu a přibere k sobě ty, kteří jej poslechli (Jan 14:1-3) a proto mají jejich jméno napsáno v knize života (Luk 10:20, Odhal 3:5, 13:8, 20:12,15). Takoví s ním budou navěky. Pavel byl veden světícím spiritem napsat v jeho dopisech dostatečně informací o "utrhnutí" opravdových t.j. shora zplozených věřících. Je to biblické učení, kterému mnoho i tzv. "křesťanů" nevěří. Lidé, kteří se o Ježíše nezajímají vůbec, považují "utrhnutí" věřících zcela za náboženský nesmysl.

Jenže Ježíš také varoval, že většina lidí jeho přivolávání neposlechne a tito budou navěky od něho odděleni v nekončících mukách, hozeni do jezera ohně (Odhal 20:15).

Otcův plán je, aby všechny jeho děti spolupracovaly v jeho práci v jednotě, aby byli zachráněni další lidé. Tak, aby jeho slovo dobré zprávy znovu narození do rodiny božského vzrůstal a počet učedníků se prudce násobil (Prak 6:7, II Kor 5:17-21).

Jsou však i lidé, kteří "věří po svém" a nemají zájem se připojit do těla anointujícího. Tito nemají realitu nebe ani pekla, ani touhu dozvědět se o bohu víc a zůstávají ve svém sobectví, spokojeni sami se sebou, bez zájmu o ostatní. Ti jsou přesným opakem božího slova o věřících. Jsou oddělení ve falešném pocitu míru, "sami se pastýřujíce", bez plodu, vykořenění (Juda 12, viz také Luk 11:23).

Jeden varující příklad za mnohé

Je zajímavé, že computery mají jisté bezpečnostní systémy, skrze které musí projít, než se můžeš s někým spojit na Internetu. Computery se těmito systémy prověřují, jestli je spojení bezpečné, bez "virů" atd. A jaký si myslíš, že je systém ve spirituálním světě? Mnoho lidí si myslí, že když nevidí stvořitele, že on neexistuje. Ale to je jen proto, že se o něj nezajímají, takže jeho bezpečnostní systém nenechá takové projít do jeho domu, kvůli jejich "virům". Pustíš si ty domů někoho, koho vlastně nezajímáš, kdo chce vejít bez pozvání, navíc nepozorovaně ve tmě za tvými zády, aniž by se ti obtěžoval představit a říci ti, proč přišel?

Jako příklad uvedu případ amerického uměleckého kritika, který narazil ve svém autě do jiného, jedoucího v protisměru na dálnici v Západní Austrálii. Tento muž zázrakem čelní srážku přežil, nicméně s těžkými zraněními a mnoha rozdrcenými kostmi i klouby. Podle jeho vlastního svědectví, jím napsaného článku (In Death‘s Throat, ‘Time‘ Oct. 11. 1999), prožil situaci, kdy spatřil smrtícího na vlastní oči - píše o něm v mužském rodu. (Cituji): "V jednom momentu jsem uviděl Smrtícího. Neudělal žádné gesto, ale otevřel jeho ústa a já se díval přímo do jeho hrdla, které se rozšířilo, až se z něj stal tunel. Očekával, že se poddám a půjdu dovnitř. Toto mne naplnilo odporem, nenávistí k nicotnu. V ten moment jsem si uvědomil, že není nic, vůbec nic mimo život, který máme, že smysl života není nic než život sám..." (konec citace). Popisoval zážitky z doby, kterou strávil v komatu v nemocnici ve městě Broome. Byla to série halucinací, kterých si byl vědomý, z jejichž sevření však nemohl procitnout. Popsal jednu z nich, ve které se ocitl v blázinci v 18. století, navrhnutém samotným Goyou, španělským malířem. Sám řekl, že to bylo následkem dřívější mnohaleté práce na knize, kterou o Goyovi psal. Dále také řekl (cituji): "Možná prostá pravda je, že blízko smrti máte vize toho, čím se ve vašem životě nejvíce zabýváte. Já jsem skeptik, kterému představa, že nás stvořil vlídný Bůh a že na nás dohlíží, je něco mezi pohádkou a trapným vtipem...Ježíš musel být zaneprázdněný, když přišla moje chvíle, neukázal se. Pokud mohu říci, nebylo na té ‘druhé straně‘ absolutně nic božského" (konec citace).

Tento člověk v jeho ignoraci neví, že jen zkoumal bezpečnostní systém. Sám řekl, "Ježíš se neukázal", ale on Ježíše ani nezavolal. Ale viděl "pana Smrtícího", kterému stejně náleží. Ten mu ale byl reálný, že? Takže on dokonce viděl část reality a stejně zůstává neobrácený. To jen potvrzuje přesnost písem:...lásku pravdy nepřijali do nich - být zachráněni a skrze toto jim ten božský [tohoto věku] pošle energii bludu, do nich, věřit to falešné (II Thes 2:10-11).

Toto osobní svědectví je jedna z mnoha spirituálních zkušeností, tolik popularizovaných v těchto dnech v televizi i v tisku. To, čím si lidé naplňují svoji představivost, potom určuje to, čemu věří. Když to však není pravda z bible, potom věří tomu falešnému pro své zničení.

Varování před náboženskými pokrytci

Lidé, kteří ospravedlňují neposlechnutí božího slova, aby mohli zůstat spokojení ve svém náboženství, se vždy "vytasí" s lotrem na kříži, že "ten šel do nebe bez ponoření".

Uvedená písma ukazují, že ponoření do vody je božský příkaz k záchraně v Ježíšově krvi. Kdo hledá pohodlí pro svou duši namísto poslechnutí, nebude mít výmluvu a bude souzen psaným slovem i svým promluvením. Kdo miluje Ježíše, s láskou jej v radosti poslechne a bude se řídit jeho příkladem i příkazem, ne příkladem lotra. Ježíš sám musel být ponořen do vody. My lotra nesoudíme, my posloucháme Ježíše, bez hledání výmluv - viz Jan 21:21-22.

Víme, že Ježíš nedal nikomu vše popisující, vyčerpávající odpověď. Úplnosti všech informací jsou rozepsány v celé bibli, aby ti, kdo pravdu milují, vedeni světícím spiritem, tam viděli celou pravdu a dospívali v moudrosti boží. Ti povrchní čtenáři budou vždy hledat, jak si zdůvodnit jejich nezájem o pravidelné plnění se slovem života.

Ježíš nešel toho dne do ráje k otci, šel z kříže přímo do pekla, odkud byl vzkříšen až třetího dne podle písem. Takže ten lotr mohl jít nanejvýš do ráje starého kovenantu - čímž byla Abrahamova náruč, oddělená od pekla propastí (Luk 16:22-31). Co se s lotrem stalo tam, přesně nevíme, ale zvaž sám, jak se mohl někdo dostat na beránkovu svatbu do nebe a pak být vyhozen ven? Mat 22:10-14.

Hledej, jak znát bibli co nejvíc, nevyhýbej se výchově ve slovu, abys byl uznán synem, ne bastardem (Heb 12:7-8). Hleď, abys nepadl (I Kor 10:12, Filip 2:12) a buď vděčný.

"Slovo do správného zápasu víry"

Poselství této knížky je dosti dlouhé, neboť nelze říci vše nejdůležitější v několika krátkých větách. Jan ponořující a Ježíš sám, i Petr, Pavel a další "mnohými dalšími slovy svědčili a prohlašovali lidu dobrou zprávu a přivolávali, Zachraňte se od této křivé generace" (Prak 2:40, Luk 3:18).

Každý z nás má jiné zážitky a zkušenosti, a ne všichni proto otevřou svá srdce pravdě okamžitě - po prvním slyšení. Stvořitel to ví a je s námi nesmírně trpělivý - požehnané buď jeho jméno Ježíš.

Drahý čtenáři, všechno zde napsané je nutno důkladně zvážit, abys měl dobrou představu o dobré zprávě záchrany ve jménu Ježíš a mohl tak udělat správné a pevné rozhodnutí pro svůj život na věky. Jestli se rozhodneš správně a uděláš Ježíše panujícím přes všechno, co jsi a co máš, potěšíš stvořitele, který tě nesmírně miluje - tak, že za tebe sám podstoupil veškerý trest, který čekal tebe.

Jestli jsi však dočetl až potud a odmítneš nabídku jeho záchrany v Ježíšově jménu, tak nebudeš mít při posledním soudu možnost výmluvy. Rozhodnutí, kde budeš žít navěky, je na tobě, nikoho jiného nebudeš moci obviňovat. Je psáno: "z tvých slov budeš ospravedlněn a z tvých slov budeš mít právo dáno dolů" (Mat 12:37).

Znovu tě však přivolávám, přečti si vše znovu a neodmítni toto volání. Ježíš tě miluje a chce tvoje dobro. On přijde nazpět v těchto dnech, dříve, než si lidé myslí. Připrav se, abys mohl jít s ním a nezůstal zde v tom, co přijde potom.

Věř a promluv svými ústy to, co je na protější stránce:

Modlitba záchrany

Nebeský otče, uznávám, že jsem hříšný a přicházím k tobě pro odpuštění. Slíbil jsi, že mi odpustíš a očistíš mne, když potvrdím moje hříchy (I Jan 1:9, viz Mar 1:5). Já je otče potvrzuji, lituji jich a obracím se od nich (zde vyjmenuj hříchy, které si uvědomuješ).

Panující Ježíši, já věřím, že jsi syn božského - ten anointující, dávající zázračnou moc. Zemřel jsi na kříži a vstal z mrtvých třetího dne, abys mne zachránil. Volám tě do mého života a potvrzuji tě mým panujícím. Vejdi do mého srdce a zůstaň tam.

Věřím, že podle písem musím být ponořen přes jméno Ježíš do vody do odpuštění hříchů ve tvé krvi a vezmu dar světícího spiritu (Prak 2:38). Prosím, naplň mne tvým světícím spiritem, protože je psáno: Jestli tedy vy, jsouce zlomyslní, vidíte jak dát dobré dary vašim dětem, jak hodně více ten otec, ten z nebe dá světícího spiritu těm žádajícím jej (Luk 11:13). Beru toto dědictví vírou a děkuji ti božský otče, že jsi mne udělal tvým dítětem - ve jménu Ježíše, amen.

-----------------------------------------------------------------

Být věřícím víry Ježíšovy (Prak 3:16, Gal 2:16,20, 3:22, Odhal 2:13), t.j. víry božského (Mar 11:22) není žádné náboženství, ale budování intimního vztahu s božským stvořitelem skrze jeho slovo, světící spirit a podílnictví jednoho s druhým. Musíme být také užiteční pro království božského, nemůžeme být samotáři, ale údem těla anointujícího=christova (Luk 11:23, Prak 2:41-47, Heb 10:24-25).

anointovaný - je učedník anointujícího Ježíše, který se má potom stát jako jeho učitel - také anointující. Prak 11:26 ukazují, že Pavel s Barnabasem dávali zvláštní instrukce těm zkušeným učedníkům, kteří již byli anointovaní, protože důsledně "zůstali ve slovu učitelově a opravdu se stali jeho učedníky" (Jan 8:31).Výraz "křesťan" je zneužívaný v nábo ženské neznalosti pravdy, pro označení kohokoliv, kdo se ohání jménem Ježíš a většinou ani neposlechne jeho základní příkaz o znovunarození a ponoření. Ne každý věřící je anointovaný (nebo křesťan), pokud se nestal opravdu učedníkem, aby tak měl od učitele Ježíše jeho zázračnou moc nebo-li anointování ("kristování" chcete-li) a vyučil se v písmech a praktické Ježíšově víře.

anointování - [řecky chrísma] boží přítomnost, zázračná moc světícího spiritu božského stvořitele.

anointující - [řecky christós] ten, kdo dává anointování v promluvení božského.

anointující proti - [řecky antichristós] démonický spirit, oponent anointujícího světícího spiritu božského stvořitele, anointuje proti pravdě promlouváním falešného, zla proti dobru; nepromlouvá otce i syna (I Jan 2:22), nepotvrzuje anointujícího Ježíše přišlého ve fleši (I Jan 4:3)

brát, vzít - [řecky lamBáno] tento výraz je naneštěstí v jiných překladech nahrazován slovem "přijmouti" a proto lidé nemají realitu biblického sdělení o aktivnosti víry, kterou nám Ježíš daroval jako prostředek k přemáhání tohoto světa. Tento dar jsme zodpovědni prakticky používat - víra musí pracovat, jinak je mrtvá (Mat 25:25, Luk 19:20, I Jan 5:4, Jak 2:14,17,26). Slovo "přijmout" je řecky "déchomai" (viz Luk 2:28, Jak 1:21).

fleš - živé t.j. čerstvé maso s protékající krví t.j. duší (viz Lev 17:14), tento fyzický materiál má i svou psychickou t.j. duševní stránku »emoce, vůle, rozhodování]. Je tělo fleše-fyzické, tělo duše-kapalné »krev], a tělo spiritu-fyzicky nehmatatelné. Fleše se různí: svým složením je lidská fleš jiná, než zvířecí, proto nelze volně transplantovat zvířecí orgány do lidí. Fleše se různí i po duševní stránce, t.j. emocionálně. Jinou povahu má osel, jinou kůň; jinou lev, jinou beránek (I Kor 15:39-40).

glory - hebrejsky kabod (kavód) tíha nebo váha; řecky doxa (dóchsa). Živý oheň, světlo, podstata stvořitelovy bytosti, život dělající energie, spirituální substance, která zároveň ničí zlo. Je však více druhů glory, je to například i elektromagnetická energie, která drží vcelku tvary fyzické hmoty: "glory člověka" drží jeho tělo fleše ve tvaru těla spiritu. Odlišná je ta glory těch spirituálních těl, ale odlišná těch fyzických těl. Jiná je glory slunce, jiná měsíce. Je to i energie, přitažlivost planet (I Kor 15:40-42).

kovenant - [b^eriyth-hebrejsky, diathéke-řecky] smlouva přeseknutím mezi dvěma rodinami. Bible je Starý kovenant mezi stvořitelem a Abrahamem v krvi zvířat a Nový kovenant v krvi Ježíšově mezi stvořitelem a poslechnuvším věřícím (řecká část). Viz dopis Hebrejcům kapitoly 6-10, obzvláště devátou. Označení bible - starý a nový "zákon" je nesprávné.

panující - v hebrejské části je to YHWH, v řecké kuriós. YHWH je vlastně jméno - viz Ex 6:3, Psal 83:18, Jer 33:2, ale některé verše starého kovenantu, citované v textu nového, mají na jeho místě řecký výraz kuriós, což jméno není.

ponoření - [řecky baptisma] do vody, které dělal Jan ponořující a jeho učedníci, i učedníci Ježíšovi (Jan 4:2), je z boha a nezbytné i dnes. Výrazy "křest" a "křtít" jsou falešné a dávají prostor falešným učením jak o nepotřebnosti ponoření, tak o "namáčení hlaviček nemluvňat".

promluvení - hebrejsky émer, ze slovesa ámar; řecky réma, ze slovesa ŕéo - mluvit, jako vylévání nebo proudění vody.

slovo - v bibli vždy mužského rodu, proto i zde. Hebrejsky dábár, řecky lógos

--------------------------------------------------------------------

Bible je jediný pravdivý záznam historie i budoucnosti světa, není ji tedy třeba v ničem měnit ani "přizpůsobovat", jen je nutno ji přeložit otrocky přesně do každého jazyka. Jestli má některý jazyk nedostačující slovní zásobu, je nezbytné chybějící slova doplnit. Každý jazyk má nějaké výrazy převzaté z jazyka jiného, takže nelze omluvit vypouštění slov z textu bible, ani "nahrazování" slov jinými z důvodu neexistence rovnocenného výrazu, když je možno potřebný výraz odněkud převzít. Bible je boží slovo.

Vydal © Jan Podmolík 1999

---

Zpět
© John Podmolik Ministries & Cesta panujícího Olomouc 1999-2012
www.cestapanujiciho.cz