William Booth (1829 – 1912)
Na jedné z mých nedávných cest, jak jsem hleděl z okna vlaku, jsem byl vedený do běhu myšlenek týkajících se množství lidí okolo mne. Žili lehkomyslně v nejotevřenější a v nejnestydatější rebelii proti Bohu, bez myšlenky o jejich věčném dobru. Jak jsem se koukal z okna, zdálo se, že je vidím všechny… miliony lidí všude okolo mne odevzdané jejich pití a potěšení, jejich tanci a jejich muzice, jejich zaměstnáním a jejich úzkostem, jejich politikaření a jejich problémům. Ignorující – v mnoha případech záměrně ignorující – a v jiných případech znající všechno o pravdě a vůbec se o ni nezajímající. Ale všichni tito, celé masy, nametali na hromadu a vmetali jejich rouhání a ďábelství k božímu trůnu. Zatímco moje mysl byla takto zaměstnaná, měl jsem vizi.
Viděl jsem tmavý a rozbouřený oceán. Visely přes něj těžce černé mraky; skrze ně tu a tam zableskl jasný blesk a valilo se hlasité hřmění, zatímco větry kvílely a vlny se zvedaly a pěnily, vztyčovaly a lámaly, jen aby se znovu zvedly a zpěnily, vztyčily a znovu lámaly.
Do tohoto oceánu jsem viděl vrhat se myriády ubohých lidských bytostí, plovoucích tam, křičících a ječících, proklínajících a zápasících a topících se; a jak proklínali a vřískali, tak se vynořovali a ječeli znovu, a pak se někteří potopili, aby se už více nevynořili.
A viděl jsem, jak z tohoto tmavého, rozhněvaného oceánu vystupuje mocná skála s jejím vrcholem tyčícím se vysoko nad černá oblaka, která visela přes rozbouřené moře. A všude okolo úpatí této velké skály jsem viděl prostornou plošinu. Viděl jsem s potěšením, jak na tuto plošinu neustále šplhá z rozhněvaného oceánu množství ubohých zápasících tonoucích ubožáků. A viděl jsem, že několik z těch, kteří už byli bezpečně na plošině, pomáhali těm ubohým tvorům, kteří byli stále v těch rozhněvaných vodách, aby dosáhli místo bezpečí.
Dívaje se blížeji, našel jsem množství těch, kteří byli zachráněni, pilně pracující a vymýšlející, jak by s žebříky, lany, čluny a dalšími efektivnějšími prostředky vysvobodili ty zápasící ubožáky z moře. Tu a tam byli někteří, kteří opravdu skákali do vody bez ohledu na následky v jejich vášni “zachraňovat ty ničené”. A těžko vím, co mě rozradostnilo nejvíc, jestli pohled na ubohé tonoucí lidi šplhající na skály, dosahující místo bezpečí, nebo oddanost a sebeobětování těch, jejichž celá bytost byla obalena úsilím pro jejich vysvobození.
Jak jsem se díval dál, viděl jsem, že ti, co zabrali tu plošinu, tvořili docela smíšenou společnost. To je, že byli rozděleni do různých “skupin” nebo tříd a byli zaujatí různými potěšeními a zaměstnáními. Ale zdálo se, že jen velmi málo z nich se zaměstnávalo tím, jak dostat lidi z moře.
Ale co mě mátlo nejvíc, byl fakt, že i když všichni z nich byli zachráněni v tom či onom čase z oceánu, tak se zdálo, že téměř každý na to úplně zapomněl. Avšak se zdálo, že vzpomínka na temnotu a nebezpečí oceánu je už více vůbec netrápila. A co se mi zdálo stejně divné a matoucí bylo, že tito lidé nevypadali, že mají nějakou starost – to jest nějakou mučivou starost - o ty ubohé ničené, kteří zápasili a topili se přímo před jejich očima… mnozí z nich byli jejich vlastní manželé a manželky, bratři a sestry a dokonce i jejich vlastní děti.
Ale ten šokující nezájem nemohl být výsledkem ignorace nebo nedostatku znalosti, protože oni žili přímo v plném pohledu na toto všechno a dokonce o tom někdy mluvili. Mnozí i pravidelně chodívali poslouchat přednášky a sermony, ve kterých ten ošklivý stav těchto ubohých topících se tvorů býval popisovaný.
Vždycky jsem říkal, že obyvatelé
této plošiny byli zaměstnaní rozdílnými aktivitami a zábavami. Někteří
z nich byli pohlceni dnem a nocí obchodováním a zaměstnáním, aby
vydělali, hromadíce si jejich úspory v krabicích, trezorech a podobně.
Mnozí trávili jejich čas bavíce
se pěstováním květin na úbočí skály, jiní malováním kousků plátna nebo hraním
hudby, nebo oblékáním se v různých stylech a procházkami, aby byli
obdivovaní. Někteří se zaměstnávali hlavně jezením a pitím, jiní se věnovali
dohadováním se o těch ubohých tonoucích tvorech, kteří již byli zachráněni.
Ale to, co mi připadalo nejvíc ohromující, bylo to, že ti na plošině, ke kterým On volal, kteří slyšeli Jeho hlas a cítili, že ho mají poslechnout – alespoň říkali, že slyšeli – ti, kteří potvrzovali, že Ho moc milují, s ním plně sympatizovali v úkolu, který si on předsevzal – kteří Ho uctívali nebo potvrzovali, že to dělají – byli tak zaujatí jejich obchodováním a zaměstnáními, jejich spořením a potěšeními, jejich rodinami a okruhy známých, jejich náboženstvími a argumentováním o nich a jejich přípravou pro odchod na pevninu, že tito nenaslouchali křiku, který k nim přicházel od této Obdivuhodné Bytosti, který Sám sestoupil do moře. Avšak jestli to slyšeli, nezajímalo je to. Nestarali se. A tak to množství pokračovalo přímo před nimi zápasící a ječící a topící se v temnotě.
A potom jsem uviděl něco, co se mi zdálo ještě divnější než cokoliv, co se dělo dříve v této divné vizi. Viděl jsem, že někteří z těch lidí na plošině, ke kterým tato Obdivuhodná Bytost volala, chtěje, aby přišli a pomohli Mu v Jeho obtížném úkolu zachránit ty ničené tvory, tito se vždy modlili a křičeli k Němu, aby On přišel k nim!
Někteří chtěli, aby On přišel a zůstal s nimi a vynaložil Jeho čas a sílu, aby je udělal šťastnějšími. Jiní chtěli, aby On přišel a odstranil rozličné pochybnosti a obavy, které měli týkající se pravdy některých dopisů, které jim On napsal. Někteří chtěli, aby On přišel a udělal je, aby se cítili na skále bezpečněji – tak bezpečně, aby si mohli být zcela jistí, že už nikdy znovu nesklouznou do oceánu. Mnozí další chtěli, aby je udělal tak, aby se cítili zcela jistí, že se jednoho dne opravdu dostanou ze skály na pevninu, protože ve skutečnosti bylo dobře známo, že někteří chodili tak bezstarostně, až uvolnili jejich správnou chůzi a spadli znovu zpátky do rozbouřených vod.
Takže tito lidé se scházeli a vystupovali na skálu tak vysoko, jak jen mohli, a hledíce směrem k pevnině (kde si mysleli, že ta Velká Bytost je) vykřikovali: “Přijď k nám! Přijď a pomoz nám!” A mezitím On byl celou dobu dole (jeho Spiritem) mezi ubohými zápasícími topícími se tvory v rozhněvané hlubině, s Jeho pažemi okolo nich a snažící se je vytáhnout a vzhlížejíce – oh! Tak toužebně, ale naprosto zbytečně – k těm na skále a křiče k nim Jeho hlasem zcela chraptícím z volání, “Přijďte ke Mně! Přijďte a pomozte Mi!”
A pak jsem tomu všemu porozuměl. Bylo to docela prosté. To moře znamenalo oceán života – moře reálné, skutečné lidské existence. To blýskání byl třpyt pronikající pravdy přicházející od trůnu JHVH. To hřmění bylo vzdálenou ozvěnou hněvu Boha. Tato množství lidí, ječících, zápasících a agonizujících v rozbouřeném moři, byly tisíce a tisíce ubohých prostitutek a těch, co z nich prostitutky dělali, opilců a těch dělajících je opilci, zlodějů, lhářů, rouhačů a bezbožných lidí veškeré příbuznosti, jazyka a národa.
Ó jak černé to moře bylo! A oh, jaké tam bylo množství bohatých a chudých, neznalých a vzdělaných. Všichni si byli tak nepodobní v jejich vnějších okolnostech a kondicích, přesto si byli všichni v jednom podobní – všichni byli hříšníci před Bohem – všichni držení a držící se nějaké zkřivenosti, fascinovaní nějakým idolem, otroci nějaké ďábelské žádosti a ovládáni smrdutým démonem z bezedné jámy!
“Všichni stejní v jednom?” Ne, všichni stejní ve dvou věcech – nejen stejní v jejich zlomyslnosti, ale, pokud nebudou zachráněni, tak stejní v jejich potápění se, potápění se … dolů, dolů, dolů… do stejné, strašné záhuby. Ta velká ochranná skála poskytující úkryt reprezentovala Kalvárii, to místo, kde pro ně Ježíš zemřel. A lidé na ní byli ti, kteří byli zachráněni. Způsob, jakým používali jejich energie, dary a čas, reprezentoval zaměstnání a zábavy těch, kteří tvrdili, že jsou zachráněni z hříchu a pekla – následovníci panujícího Ježíše anointujícího. Hrstka prudkých rozhodnutých, kteří riskovali jejich vlastní životy v záchraňování ničených, byli praví vojáci Ježíšova kříže. Ta Mocná Bytost, která k nim volala ze středu rozhněvaných vod, byl Syn Boha, “stejný včera, dnes a na věky”, který stále zápasí a přimlouvá se, aby zachránil umírající množství okolo nás z této strašné záhuby zatracení, a jehož hlas může být slyšený nad hudbou, stroji a hlukem života, volající zachráněné, aby přišli a pomohli Mu zachránit svět.
Moji přátelé v anointujícím, vy jste zachráněni z vod, vy jste na skále, On je v temném moři volající na vás, abyste přišli k Němu a pomohli Mu. Půjdete? Podívejte se sami. To vzdouvající se moře života, přeplněné ničenými množstvími, se valí právě k tomu místu, na kterém stojíte. Opouštěje tu vizi začnu mluvit o faktu – faktu, který je tak reálný jako Bible, tak reálný jako je anointující, který visel na kříži, tak reálný jako bude soudný den a tak reálný jako nebe a peklo, které budou po něm následovat.
Podívej se! Nebuď oklamaný vzezřeními – lidé a věci nejsou tím, čím se zdají. Všichni, kteří nejsou na skále, jsou v moři! Podívej se na ně z pozice velkého Bílého Trůnu a jaký pohled máš! Ježíš anointující, syn Boha je skrze jeho Spirit uprostřed tohoto umírajícího množství zápasící, aby je zachránil. A On volá tebe, abys skočil do moře – abys šel ihned na Jeho stranu a pomohl Mu v tom světícím zápase. Skočíš? To je - půjdeš k jeho chodidlům a umístíš se absolutně k dispozici Jemu?
Jednou ke mně přišla mladá christianka a řekla mi, že po nějaký čas dávala panujícímu své zaměstnání a modlitby a peníze, ale teď že Mu chce dát svůj život. Chtěla jít přímo do boje. Jinými slovy chtěla jít, aby Mu pomáhala v moři. Jako když člověk z pobřeží vidí jiného zápasícího ve vodě, vysvleče si svrchní oděv, který by překážel jeho snaze a skáče zachraňovat, odložíš tak ty - který stále váháš na břehu, přemýšleje a zpívaje a modle se týkaje se ubohých ničených duší - stranou tvoji ostudu, tvoji pýchu, tvoje starosti ohledně názorů druhých lidí, tvoji lásku k snadnosti a všechny sobecké lásky, které tě tak dlouho zadržovaly, a budeš spěchat zachraňovat toto množství umírajících mužů a žen?
Vypadá to vzdouvající se moře tmavé a nebezpečné? Nepochybně to tak je. Není pochyb, že ten skok pro tebe stejně jako pro každého, kdo to udělá, bude znamenat obtíž a posměch a utrpení. Může to pro tebe znamenat víc než toto. Může to znamenat usmrcení. Avšak ten, kdo na tebe kývá z moře, ví, co to bude znamenat – a i když to ví, stejně tě volá a přivolává tě, abys přišel.
Musíš to udělat! Nemůžeš se držet zpátky. Už sis užíval christianství dost dlouho. Měl jsi příjemné pocity, příjemné písně, příjemná setkání a příjemné vyhlídky. Už bylo mnoho lidského štěstí, tleskání rukou a křičení chval – velmi mnoho nebe na zemi.
Nyní tedy jdi k Bohu a řekni Mu, že jsi připravený tak moc, jak je nezbytné, se otočit k tomu všemu zády a že jsi ochotný strávit zbytek tvých dnů zápasením uprostřed těchto ztracených davů, cokoliv tě to může stát.
Musíš to udělat. Se
světlem, které nyní vniklo do tvé mysli a s voláním, které nyní zvučí ve
tvých uších a s rukama kývajícíma na tebe, které jsou nyní před tvýma
očima, nemáš jinou alternativu. Jít dolů mezi ty ničené davy je tvoje
povinnost. Od nynějška bude tvoje štěstí sestávat z podílení se v jejich
mizérii, tvoje snadnost bude v podílení se v jejich bolesti, tvoje koruna bude
v pomáhání nést jim jejich kříž a tvoje nebe bude v chození do
samotných čelistí pekla zachraňovat je.
Co teď uděláš?
--------------------------------------------------
Převzato z proroctví “What really matters” od Maurice Sklar (leden 2007)