Proč se vlastně oslavují “vánoce” ?

J. Podmolik

Původ magického kouzla vánoc

V Evropě vzniklé “křesťanské” kultuře lidé oslavují “kouzelné a tajemné” vánoce. Mluví se o “ježíškovi”, zpívají se koledy, kupují se dárky, domácnosti se připravují na svátky jídla, zdobí se vánoční stromky ... někde se děti těší na to, že uvidí zlatá prasátka ... a na dárky.

To, že si lidé dávají dárky, není špatný zvyk. Jenže lidsky “dobré” zvyky nejsou vždy dobré. Lidé jsou v předvánočním období normálně nervózní, jeden na druhého přirozeně protivní, jak se snaží dodržovat “křesťanskopohanské” tradice - v přípravě cukroví, ve zdobení někdy i nakradených jehličnatých stromků. Často také přirozeně nadávají, když jeden pro druhého kupují dárky ve frontách v přeplněných obchodech. Děti jsou většinou těmi dárky ještě více rozmazlované a samozřejmě si většinou těchto dárků neváží, ať už dostanou co chtěly, nebo v horším případě, když to podle jejich požadavků nebylo. Často je při nákupech slyšet povzdechy “už aby bylo po svátcích”...

V celkovém komerčním humbuku, kdy se prodá i jakákoliv zbytečnost, se nikdo nezajímá o Ješuu (Ježíše), syna božského, který se narodil jako člověk, aby zemřel pro záchranu těch, kdo ho uznají (a tak vezmou) jako svého osobního panujícího a rozhodnou se pro něho žít. V celé této “vánoční” euforii nikoho nezajímá, že On byl zplozený do národa Israele do judejské rodiny jako Juda. Téměř nikdo neví, že Mesiáš Ješua není ani katolík ani jiný “křesťan”. V těchto “svátcích” plných pověrčivosti a pohanských tradic vládnou různí kulturní bůžkové, jako svatý Martin, svatý Mikuláš, svatý čert a svatý anděl i “ježíšek”, všechno to s Biblí nemá samozřejmě nic společného. Ale v českém národě se lidé o Bibli nezajímají - včetně většiny těch, kteří si říkají “křesťané”.

Důvodem, proč se 24. až 26. prosince oslavují vánoce bylo to, že náboženští “křesťané” chtěli, aby jejich nové (nebiblické) svátky překryly římské pohanské oslavy “narození nepřemožitelného Slunce” (natalis solis invicti), a aby tak přilákali do svých kostelů “pohany”. Oslavy boha Slunce jsou slátané ze zvyků mnoha starých i novějších kultur týkajících se zimního slunovratu. V římském pohanském světě byly Saturnálie (od 17. prosince) časem veselých zábav a výměny dárků. 25. prosinec byl v úctě jako narozeniny iránského mystického boha Mitry, Slunce spravedlivosti. Pohané věřili, že jejich bůh Slunce se každý rok opětovně rodí, a právě noc z 24. na 25. prosince považovali za čas tohoto zrodu. Na římský Nový rok (1.leden) byly domy zdobené zelení a světly a byly dávané dary dětem a chudým. K těmto všem zachováváním zvyků byly ještě přidané germánské a keltské obřady, když teutonické (starogermánské) tlupy pronikly do Gaulu (Francie), Británie a střední Evropy. Jídlo a společenství, zelené jehličnaté větve a stromy, ohně a světla, symboly tepla a trvajícího života byly vždy spojené se zimními slavnostmi, i pohanskými i “křesťanskými”. Vánoce jsou tradičně ceněné jako svátky rodin a dětí pod jmény různých patronů v různých zemích, jako Noel, Saint Nicholas (Svatý Mikuláš) nebo Santa Claus (výstižnější forma je anglická slovní hříčka “Satan’s clause”). Český výraz “vánoce” má původ z německého “svatá noc”(die Weihnachten).

Jednou z populárních předvánočních oslav je předvečer svátku Mikuláše 5.12. V českých zemích se lidé vyžívají v hastrošení se jako čerti a andělé, kteří poskakují okolo Mikuláše. Je jen přirozené, že v této katolické kultuře je čertů rok od roku více (pohádky o čertech, český folklór podporuje ohavnosti). Jsou i více a více odpornější - přesně tak to katolický národ miluje. Pokud jde o tradiční česká vánoční jídla, všechna mají svůj původ v pověrčivosti - z nějaké formy čarodějnictví. Každoročně je to znovu vysvětlováno v různých časopisech i reklamních letácích supermarketů. Někteří “křesťané” si stěžují na komerční zneužívání “křesťanských vánoc” - toto však jen potvrzuje, že podstata “vánoc” nemá s “oslavou” panujícího Ješuy (Ježíše) - ani v nejmenším vůbec nic společného.

Panující Ješua (Ježíš) nedal příkaz oslavovat Jeho narozeniny, ani užívat jméno “Ježíšek”. Jeho originální hebrejské jméno je Ješua což je doslova Záchrana (viz význam Mat 1:21). Tradice českých “betlémů” je úspěšná v mrzačení představivosti lidí o Ježíšovi=Zachráncovi - prezentací dítěte. Proto také Bůh dal příkaz nezpodobňovat žádnou představu muže ani ženy ani dítěte (!), a neuctívat je (viz Exodus 20:4-6, Deutoronomii 4:16-19). Jenže náboženští lidé božím slovem přirozeně opovrhují a vysmívají se Bohu svými nebiblickými tradicemi a vyžívají se v prezentacích “betlémů” s malým, nemohoucím dítětem.

Za předobraz “betlémů” lze považovat gotické katolické skříňové oltáře s námětem narození Krista. Asi v polovině 16. století šířili “betlémy” hlavně jezuité, jako jeden z prostředků rekatolizace českého lidu. Byla to jen další záminka pro upevnění protibiblického mariánského kultu. Celá idea katolických “vánoc” je zdůraznit ochraňující MATKU bezmocného “ježíška” - totální výsměch biblickému poselství o narození Zachránce. V Bibli záměrně není o Ješuově dětství mnoho informací - jen ty nejdůležitější. Náboženští lidé (t.j. lidé bez zájmu o biblickou pravdu) se ale přirozeně zaměřují na to, co Bible nezdůrazňuje a doplňují si svou potřebu rebelie svými tradicemi. V náboženství je místo na všechny možné a nemožné pověry, čarodějnictví a všechny další tradiční zvyky pověrčivosti, včetně vánočního stromečku.

Důvody pro biblické festivaly nebo-li svátky

Bůh Bible dal lidstvu svoje ideje - co, jak, kdy a hlavně proč dodržovat. Ustanovil to v Jeho psaném slovu - v Bibli - jako příkazy. Bible se skládá ze dvou hlavních kovenantů. Kovenant (brit) je smlouva v krvi skrze usmrcení předepsané bytosti. V první rozsáhlejší části, ve Starém kovenantu (Tanachu), dal JHVH instrukce o pravidelném dělání festivalů, které mají od začátku nesmírně důležitý prorocký význam. Výpis těchto festivalů je ve 23. kapitole třetí knihy Mojžíšovy (Vajikra nebo-li Levitikus) spolu se základními instrukcemi, jak je dělat:

1) Pesach=Přeskočení a Bezkvasnicové chleby - verše 5 až 14

2) Šavuot=Týdny, také Padesát dnů (hebrejsky Chamišim, řecky Pentekost) - verše 15 až 22

3) Jom Terua=Den Troubení - verše 23 až 25

4) Jom Kipur=Den Zakrytí - verše 26 až 32

5) Chag HaSukot=Festival Stánků - verše 33 až 44

V knize Exodus vysvětlují kapitoly 11 až 13 význam Pesachu velmi podrobně. Prvním festivalem byl tedy ustanovený Pesach podle vyjití Israele z Egypta - jako FESTIVAL ZRODU A ZÁCHRANY NÁRODA ISRAELE. Proto dal Bůh Pesach na první místo v roce. Bez zrodu národa Israele by neměly význam ani žádné další festivaly. Národ Israel byl Stvořitelem ustanovený jako národ světící, jako prvorozený syn. Bůh dal Mojžíšovi mandát v příkazu: “A ty promluvíš k faraonovi: Takto promluvil JHVH, Israel je můj syn, můj prvorozený! A já ti promlouvám: Pošli mého syna, aby pracoval se mnou, a jestli odmítneš jej poslat, hle, já zabiji tvého syna, tvého prvorozeného!” (Exodus 4:22-23). Toto narození národa Israele bylo skrze slib v kovenantu, který JHVH přesekl s Abrahamem (viz kapitoly Genesis 12 až 17), kterému promluvil: “A já z tebe udělám veliký národ a požehnám tě a zmohutním tvoje jméno a budeš požehnáním. A já požehnám ty žehnající tebe a prokleji toho zlehčujícího tě a v tobě budou všechny rodiny půdy požehnané” (Gen 12:2-3). “... tvoje semeno bude hostem v zemi, která není jejich, a bude pro ně pracovat a budou je pokořovat čtyři sta roků, ale ten národ, pro který budou pracovat, budu já soudit a potom připraveni vyjdou s velikým majetkem” (Gen 15:13-14, viz i Gal 3:17).

Ješua také naplnil prorocký význam této pravdivé historické události zrodu národa Israele. Když Miriam (Marie) porodila Ješuu v Bejt-lechemu, dostal její muž Josef ve snu příkaz odejít do Egypta, aby Herod dítě Ješuu nezabil. Jenže tímto bylo podruhé naplněno vyvolání prvorozeného božího syna z Egypta: “A byl tam až po Herodovo skonání, aby se naplnilo to promluvené pod panujícím skrze proroka, vykládající, Z Egypta jsem vyvolal mého syna” (Mat 2:15, viz i Exodus 4:21-23). Josef s Miriam a Ješuou byli asi v Egyptě jen na jednu noc, aby mohli být nazpět v Jerusalemě - obřezat Ježíše osmého dne. Zřetelně Heroda sklátila mrtvice ze zklamání, že jeho vojáci Ješuu nezabili. Jenže tato písma o vyvolání božího syna z Egypta naplňuje také každý, kdo poslechne příkaz Boha Israele skrze Jeho syna Ješuu “Vy musíte být zplozeni shora!” (Jan 3:7). Takže napřed musel poslechout Mojžíš a jeho lid, potom Ješua a potom skrze něho všichni opravdoví věřící stejnému Bohu Israele. Toto poslechnutí příkazu shora zplození je naplnění promluvení proroků. Zde jsou alespoň tři příklady:

- Ezekiel - “A dám jim jednotné srdce a dám nový spirit uprostřed vás a odvrátím srdce z kamene z jejich fleše a dám jim srdce z fleše, aby mohli chodit v mých vyrytích ...” (Eze 11:19-20)

- David - “Stvoř ve mně jasné srdce, elohim, a nový připravený spirit uprostřed mne” (Psalm 51:10)

- Jeremijah - “Hle, dny přicházejí, je šepot JHVHo, kdy přeseknu nový kovenant s domem Israele a s domem Judy, ... ale toto bude ten kovenant, který přeseknu s domem Israele: Po těch dnech, je šepot JHVHo, já dám můj zákon (učení) uprostřed nich a napíšu ho do jejich srdcí a budu jejich elohim a oni budou mým lidem” (Jer 31:31,33)

Toto vše je samozřejmě potvrzené mnoha dalšími písmy jak z Tanachu tak i z Nového kovenantu. Jeden příklad za mnohé - “Protože to kněžství je umístěno uprostřed, z nezbytnosti se stává i umístění zákona uprostřed” (Hebrejcům 7:12), “Libuji si dělat ti potěšení, můj elohim, ano, tvůj zákon (učení) je uprostřed mých vnitřností” (Psalm 40:8). Zde se mluví o novém srdci v novém shorazplozeném spiritu. Stejně tak Ješua zákon naplnil, nebo-li dospěl - “protože anointující je dospěním zákona do spravedlivosti veškerému věřícímu” (Římanům 10:4). Nikde v Bibli není nic o “konci zákona” ani “změně zákona”, jak to prezentují nesprávné překlady a z toho vzniklá nesprávná “křesťanská” učení.

Boží slovo je logický záznam historie a současně proroctví v celém rozsahu.

Národ Israele je podle božího plánu národem světícím, jako desátek z lidstva Bohu, který má zasvěcovat ostatní národy, stejně jako biblické desátkování zasvěcuje ten zbytek příjmu - přesně, to přicházející ze sklizně. Prorok Jeremijahu promluvil slovo JHVHo - “Israel byl zasvěcením JHVHmu, vládou toho jemu přicházejícího [jeho příjmu]...” (Jer 2:3). Israel dostal příkaz dodržovat biblické festivaly. Některé z nich již naplnil Ješua, mesiáš Israele. Jsou to zejména Pesach a Šavuot (Pentekost), také Den Zakrytí. Nicméně dělání biblických festivalů má svůj prorocký světící význam i dnes a je dobré se o tom poučit od mesianických, shorazplozených Judů, kteří jsou zase tím pravým příkladem, jako byli ti původní shorazplození Judové, Ježíšovi učedníci.

Následky kulturních tradic národů

I když shorazplození věřící z národů nejsou nucení dodržovat biblické festivaly jak byly přikázané Israeli v Toře, tím více je ale v písmu zakázané splétat se s lidmi ze světa v jejich “oslavách” jejich bohů - viz I.Kor 10:20, II.Kor 6:14-18.. Navíc písmo říká, že písma napsaná předem byla do našeho vyučení (Řím 15:4).

Nejsmutnější v historii lidstva však je antisemitismus - nenávist proti lidu Israele. Za několik desetiletí od usmrcení a vzkříšení Ješuy [Ježíše] rozdmýchávala tuto nenávist právě většina “křesťanských církevních otců” - těch, kteří odváděli znovunarozené věřící v Ješuovi do nenávisti proti lidu Israele skrze svá nebiblická “křesťanská” učení. Kdykoliv člověk začne zlehčovat boží slovo a ustanovuje tradice, tak nevyhnutelně odchází od pravdy do lži, a od anointující* lásky anointujícího* Ješuy do nenávisti “křesťanského” náboženství. Když byla ustanovená filozofie christianismu (křesťanství) okolo 100 n.l., začala otevřená nenávist proti Judům. Namísto toho, aby vedoucí shromáždění věřících v Ješuovi vedli lidi v lásce k božímu slovu (a nevyhnutelně proto i k lásce k lidu Israele), začali prezentovat Judy jako konkurenci. Bylo to i proto, že věřící v Ješuovi přirozeně navštěvovali synagogy, aby slyšeli předčítání písem, včetně zákona. Protože nebyla ihned napsaná a sestavená písma Nového kovenantu - Ješuovo učení, proto byly věřícím z národů dány z Jerusalemy základní instrukce, čeho se mají hlavně vyvarovat - “..aby se drželi od zašpinění těmi idoly a sexuální zvrhlosti a uškrceného a krve” (Praktiky odstavujících 15:20). Jenže tyto instrukce jasně zahrnovaly, aby tito věřící z národů chodili slyšet písma Starého kovenantu do místních synagog! Následující verš to vysvětluje: “protože Mojžíš z původních generací podle každého města drží ty, prohlašující jej v synagogách, jsa čtený podle každého sabatu” (Praktiky odstavujících 15:21).

Je zřejmé, že “církevní otcové” zakládali nové tradice, záměrně protichůdné biblickým příkazům, aby tím dramatičtěji oddělili svoje učení od učení hebrejského textu Bible. Z učení přímých Ješuových učedníků jako Petra, Jana a dalších, i později Pavla, si “církevní otcové” vybírali jen něco, a to vybrané pak míchali s filozofií christianismu. Nebyl problém s řecky napsaným Nový kovenantem, ale s vlivem kultury řecké mytologie a filozofie na “církevní otce”, proti které varoval právě odstavující Pavel - viz jeho dopis Kolosanům 2:8 “Hleďte, aby nebyl někdo, odvádějící vás spolu jako kořist skrze filozofii a prázdnou klamavost podle lidských tradic, podle těch principů světa a ne podle anointujícího!”. “Církevní otcové” byli většinou “křesťanští” filozofové a tak se stalo, že z původního shromáždění vyvolaných (ekklesie) složeného ze shorazplozených věřících postupně vznikala “církev” plná náboženských lidí, která rostla přirozeně v antisemitismu. Zakládání nových tradic zahrnovalo právě zdůvodňování nových “křesťanských svátků”, pro nahrazení těch “židovských”. Neměli stud ani svědomí opovrhovat písmy Starého kovenantu, kde jsou příkazy pro dříve zmíněné prorocké festivaly. Ješua nezakázal dělání těchto festivalů - naopak, sám řekl: “Neuzákoňte si, že jsem přišel bourat zákon nebo proroky; nepřišel jsem bourat, ale naplnit! Protože amen vám vykládám, pokud neodejdou stranou nebe i země, ani jedna čárka nebo jedna tečka nikdy neodejdou stranou od zákona, pokud se všechno nestane! Proto, když kdokoliv uvolní jeden z nejmenších příkazů a vyučuje takhle lidi, bude se volat nejmenší v království nebes. Ale kdokoliv je dělá a vyučuje, takový se bude volat mohutný v království nebes” (Mat 5:17-19). Po roce 313 n.l., kdy římský císař Konstantin udělal “křesťanismus” státním náboženstvím, pohanské praktiky se v něm staly oficiální normou.

“Vánoční svátky” mají zdání oslav biblického příběhu narození Ješuy (Ježíše), ale jsou jen dalším projevem “křesťanského” uctívání idolů - sošek, “svatých” obrázků, atd, tedy všeho toho, co Bible zakazuje - a bez čeho si “nikdo vánoce nedokáže představit”. To je i nedílná součást toho, jak “křesťanství” zabraňuje Judům vidět, že Ješua (Ježíš) není “křesťanský bůh”, který přišel založit “křesťanské náboženství”, ale mesiáš a zachránce Israele a národů - podle biblického slibu Abrahamovi (Genesis 12:3; Praktiky odstavujících 3:25; Galatianům 3:8,13,14,29). Většinu lidí dnes vůbec nenapadne, že Ješua (Ježíš) se narodil v Bejt-lechemu v Israeli jako Juda. Většina lidí mluví a zpívá stupidní národní “koledy” o českém “panáčkovi ježíškovi”. To je výsledek národní české “křesťanské kulturní” tradice - opovrhující Biblí - t.j. SLOVEM Boha Stvořitele.

Chanuka - Svátek světel

Je čas probudit český národ z nezájmu o biblického Boha a Jeho syna Ješuu (Ježíše), aby Ho a Jeho lid začali Češi milovat. Když už chtějí lidé v této době něco slavit, je lépe slavit Chanuku = Festival Zasvěcení (chrámu), jinak také Svátek světel nebo podle řeckého textu Obnovení. Je to i v textu Nového kovenantu - Jan 10:22.

Příběh Chanuky je příběh útlaku národa Israele - více než 265 př.n.l. Je to příběh o hříchu a zkažení, útlaku a pronásledování, osvobození a vítězství. Také příběh o pokusu asimilovat judejský lid do pohanské kultury a o spiritu antisemitismu. Tento příběh je zaznamenaný v historických knihách Makabejských I. + II. I když tyto nejsou biblické, jsou nicméně uznávané jako věrohodný historický záznam. Tento příběh začíná snahou o pořečtění národa Israele a zavedení Diova kultu v Jerusalemě. Syrský král Antioch IV. Epifanus, znesvětil chrám obětováním prasete na oltáři a vztyčením sochy Dia ve světícím místě. Někteří z těch Judů, kteří porušovali Toru, byli použití králem, který jim dal autoritu zavést v Israeli pohanské zvyky. Zrušili biblické zvyky a znesvětili chrám i svatostánek a mnoho Judů bylo povražděných a vyrabovaných. Král nařizoval, aby bylo znesvěcované světiště, byla prolévaná krev nevinných, ženy byly vražděné za obřezávání synků, obřezaná nemluvňata byla oběšená.

Nakonec se Judové vzbouřili a začalo povstání vedené mužem jménem Matatijahu z kněžské hasmonejské rodiny a potom je vedli jeho synové. Hlavní byl Jehuda ha-Makabim (kladivo). Asi v roce 165 př.n.l. Jerusalemu Judové osvobodili, řecké okupanty z ní vyhnali, znesvěcený chrám vyčistili a znovu zasvětili - z toho Chanuka = Zasvěcení. Nalezli však dávku speciálně připraveného oleje na svícení v menoře v chrámu, která stačila jen pro jeden den. Aby připravili dostatek dalšího oleje, na to potřebovali čas až osm dní. Nicméně ten olej do nádobek na menoře nalili a tato dávka zázračně vydržela po celých osm dní, než byla připravená další. Odtud je dodatečně pojmenování Chag ha-Urim = Festival světel.

Od té doby je tato událost připomínaná jako Chanuka s devítiramenným stojanem - chanukijí (jinak menora). Osm ramen připomíná osm dní, kdy olej hořel zázračně a deváté rameno je používané jako ‘pomocník’ (šamaš), pro světlo zapalující ty ostatní. To je hlavní chanukový obřad - zapalování světel. Každý večer je i v domácnostech zapalovaná jedna svíce, dokud poslední večer nehoří jasným světlem včetně pomocníka všechny.

Je to oslava zázraků světla a osvobození od okupantů a dalších utlačovatelů, které lid Israele díky Bohu přežil.

Shorazplození z národů, znovunarození věřící v Ješuovi, mesiášovi Israele, by udělali nejlépe, kdyby se začali plnit božím slovem a proto měli SVĚTLO i zájem o vztah s Judy, jako se svými bratry podle Bible, aby byli opravdovými naroubovanými větvemi do Israele, jak o tom písmo mluví v dopise Římanům v 11. kapitole, i Efesanům ve 2. kapitole. Potom je možné i ukázat užitečnou a upřímnou lásku, ve které nám Ješua přikázal chodit. Bible totiž mluví vždy a všude o rodině a božím synovství, nikdy a nikde o “křesťanském náboženství”.

Čím víc člověk čte Bibli, tím víc vidí její celistvost a nevyhnutelně tím víc miluje Israel - z božího slova nemůže upřímný člověk získat něco jiného, než co je v božím srdci!

* anointující - hebrejsky “mašiach”, ze slovesa “mašach” = anointovat; řecky “christos”, ze slovesa “chrío” = anointovat. Běžně je sloveso ‘mašach’ nebo ‘chrío’ NÁBOŽENSKY prezentované jako “pomazat”, což je významový nesmysl.

Kněží ve službě v chrámu jemný, specificky upravený olivový olej přes osobu nebo předmět vylévali, nebo jím stříkali pro zasvěcování. Bylo to vždy pro znázornění fyzicky nehmatatelného proudu zázračné boží moci, glory. Nejvýznamnější při procesu anointování bylo vždy promluvení toho, co Bůh při tom přikázal promluvit. Promluvení božího slova dává ten spirituální proud anointování!

- Jakub “nepomazal”, ale polil kámen v místě, kde mu dal Bůh sen, které kvůli tomu potom pojmenoval Bejt-El. Jakub ...vylil olej přes jeho hlavu (kamene) a volal jméno toho místa Bejt-El... (Gen 28:18-19).

- Ani Mojžíš “nepomazal” Aharonovy dlouhé vlasy a vousy nějakou mastí ani mu do nich nevtíral olej, ale VYLIL z oleje anointování přes Aharonovu hlavu a anointoval ho (Lev 8:12) promluvením! - to byla důstojná situace převzetí Bohem dané autority, a proto i zázračné moci pro jeho úřad, ne aby Aharon po “pomazání” vousů a vlasů vypadal jako by vstal po flámu s mastnými vlasy a vousy trčícími na všechny strany!

- Ani Saula prorok Samuel “nepomazal”, ale vylil olej přes jeho hlavu (I.Sam 10:1) tak, jako byli anointovaní (polití) olejem do svého úřadu i další králové, proroci i kněží. Jenže ten pravý význam slova a situace anointování osoby bylo vždy pro převzetí Bohem dávané zázračné moci. Proto to vylití oleje mělo význam hladivého jemného pocitu BOŽÍ RUKY bez rozptylování pozornosti třením lidskou rukou. Všichni anointovaní do funkce pracovníka pro JHVHo v Tanachu, potom v jeho autoritě anointovali ty pod jejich autoritou, proto i jsou v textu označení jako anointující - mašiach. Mašiach je v Tanachu 39x, např. Lev 4:5, I.Sam 2:35, Psalm 18:50.

V případech, kdy kněz anointoval předměty světícího místa a oltáře, namáčel prst do oleje a potom se tím prstem dotýkal například rohů oltáře - ani v těchto případech však nic “nepomazal”. V dalších případech olej a krev oběti kněz stříkal přes osobu, její oblečení, stejně jako přes předměty. Jenže náboženské tendenční lživé prezentace neustále čtenářům sugerují dojem, že se všude vždy krví i olejem “pomazávalo” - a to i přelháním slovesa “dát, dávat” (heb. natan) jako “pomazat, potřít”.

Pro příklad za mnohé se podívejme do čtyř nejužívanějších prezentací božího slova - do knihy Levitikus, kapitoly 14. Sloveso dát (natan) se vyskytuje ve verších 14,15,18, 25,28,29, a ve verši 34. je 2x, celkem je zde 8x. V prvních šesti výskytech je vždy lživě použité sloveso “pomazat” v Kralické prezentaci, v Nové kralické je vždy lživě použité sloveso “potřít”- stejně jako i v Ekumenické prezentaci. Jediný Roháčkův překlad má ve všech osmi výskytech vždy pravdivě použité sloveso “dát”. Alespoň jednu situaci pro souvislost mezi slovesy vylít, stříknout a dát - verše 15 až 17 - “a kněz vezme něco z logu oleje a vylije to do dlaně levé ruky kněze a kněz ponoří jeho pravý prst do oleje, který je v jeho levé dlani, a stříkne olej jeho prstem sedmkrát ve tváři JHVHo a z přemíry oleje, který je v jeho dlani kněz dá přes boltec pravého ucha ...” Je zajímavé, že lživá prezentace zůstává v myslích lidí nejvíc - z těchto třech sloves si lidé pamatují nejvíce lživě použité sloveso “pomazat” (ve špatných překladech).

Aktivní adjektivum “anointující” vyjadřuje pracující boží zázračnou moc v člověkovi a skrze Bohu věřícího člověka pro ostatní. Biblicky ‘láska’ není jen nějaký pocit, ale je to postoj a přirozenost boží, což je samozřejmě i aktivní zázračná moc, která proudí skrze připravená srdce shorazplozených věřících v Ješuovi. Anointující (mašiach, christos) je funkce panujícího Ješuy, ne jeho příjmení. On přišel dávat anointování (zázračnou moc) těm, kdo mu uvěří, a stanou se jeho učedníky, aby mohli dělat zázračné práce jako jejich učitel (viz Mat 10:24-25, Jan 14:12-13). To znamená, aby byli plní božího slova, ve kterém oni musí zůstávat (Jan 8:31), a takto mají být plní glory tohoto slova - být v něm zasvěcení (Jan 17:17). Ješua vždy vykládal slovo Boha otce - promlouval je - takto anointoval ty naslouchající a potom v tomto anointování uzdravoval a vysvobozoval ty podmaněné pod shazujícím (viz Praktiky odstavujících 10:38). Ješua mnohokrát vysvětloval princip proudu anointování i jako žijící vody, která bude proudit skrze jeho učedníky (viz Jan 4:14, 7:37-38). Stejně potom pracoval i skrze ně (Mar 16:16-20).

Když byl potom Ješua ukřižovaný, usmrcený našimi hříchy za nás jako ANOINTUJÍCÍ (mesiáš, christos) ve fleši člověka, tak to anointování bylo z něho vylité přes zemi, aby ho lidé mohli brát skrze víru do něho - Ješuy. Člověka Bůh originálně stvořil v glory, ve své zázračné moci, aby neustále anointoval celé boží stvoření - a tak spolupracoval v zázračné moci s JHVHm, v Jeho plánu pro celé stvoření. To je i přesně to, co JHVH promluvil faraonovi skrze Mojžíše - Pošli mého syna, aby pracoval se mnou! (Exodus 4:22-23). Nakonec Mojžíš božího syna - Israel - vyvedl do PASTVINY (midbar), kde jej JHVH skrze Mojžíše pásl, krmil jej Torou - SLOVEM (davar)! Zase náboženskou prezentací je slovo ‘midbar’ przněné jako poušť, což je zase náboženská šílenost. Slovo = davar je kořenem výrazu pastvina = midbar. Lid Israele byl Mojžíšem pasený na božím slovu a v glory toho slova měli s JHVHm spolupracovat, jenže jim nechutnalo, a proto byla ta generace zničená. Každý kdo odmítá pasení se na božím slovu je ničený - nemá obranu proti zlu tohoto světa. Bez plnění se božím slovem je člověk prázdný, nevěřící - protože i víra je z božího slova. Lidé ale preferují filosofii, což je náboženství, a proto jsou označovaní jako prázdní.

I pro obrovská stáda zvířat, které si Israel vyvedl z Egypta pro obětování, to byla fyzicky pastvina, ne poušť, protože na poušti by se ta stáda neměla na čem pást. Kdyby ta zvířata JHVH zázračně každý den po čtyřicet roků v poušti krmil, tak by to byl jeden z největších a neustávajících zázraků všech dob - což není možné, aby o něčem takovém nebyla v Bibli ani zmínka! Jenže náboženské myšlení není logické, je nesmyslné, a proto je takovými lidmi i nesmyslná prezentace božího slova.

Proto každý anointující musí chodit v pastvině, aby byl vykrmený a aby pil tu vodu života, aby z něho v dospění proudily ty řeky živé vody pro ostatní (Jan 4:14).

Každý anointující je semínkem, které má přivést sklizeň. Ten hlavní anointující - Ješua, syn božského otce, byl zasazený otcem, aby přinesl mnoho plodů - a aby nám ukázal cestu, jak to máme dělat my.

V Dobré zprávě podle Jana 12:23-25 Ježíš vykládá: “... Přišla hodina, aby byl glorifikovaný syn člověka! Amen, amen vám vykládám, když zrno obilí padnuvší do země neumře, toto zůstane jediné. Ale když umře, nese mnoho plodu. Ten mající rád jeho duši, ji zničí a ten nenávidějící jeho duši v tomto světě, do života věčného ji zachová!”

Když člověk umře svým plánům, které měl bez Boha, tak je shorazplozený a ponořený do vody přes jméno Ježíš = pohřbený s ním, tak přinese mnoho plodů - podle svého druhu - t. j. anointující!

Další způsob, jak se dá vysvětlit význam “anointující” je, že člověk byl stvořený jako světiště nebo-li světící místo. Viz I.Korintským 6:19-20, II.Korintským 6:16....